Reklama

Tereza čeká miminko a její manžel Ondřej se z něj neumí radovat tak, jak by si přála. Jeho to trápí, ale neumí se přetvařovat. Dítě v břiše mu zatím nic neříká, ale Tereza je kvůli tomu na něj naštvaná a má pocit, že se na dítě netěší

„Ale těším a moc,“ říká Ondřej, „ale nepatřím mezi ty otce, kteří na miminko v břiše mluví, zpívají mu a dělají, jako by bylo už na světě. Takové mi Tereza dává za příklad, ale já jsem z jejího přání trochu na rozpacích. Čím více naléhá, tím vzrůstá můj odstup,“ přiznává se Ondra.

man„Občas to dojde tak daleko, že Tereza brečí a vyčítá mi, že když dítě nechci, měl jsem to říct dřív. Dostáváme se vůli tomu do konfliktů, a to je to poslední, co bych si přál. Já vím, že je teď přecitlivělá, ale myslím, že je od ní nespravedlivé vyčítat mi nezájem. Snažím se ji ujistit, že jakmile bude dítě na světě a trochu „komunikovat“, situace se změní.“

Chlapi prostě myslí jinak. Dítě je pro ně příliš křehká bytost a cítí k němu respekt.

„Mám svou ženu moc rád, ale odmítám se pitvořit před jejím rostoucím břichem. Nejsem prostě schopen téhle přetvářky. Sice mě to trápí, ale nemůžu si pomoct. Na dítě se moc těším. A nejvíc na dobu, až vyroste z kojeneckého věku a začne trochu komunikovat. A nejlepší bude, až spolu budeme moci blbnout a honit se třeba za mičudou.“
Jenomže tohle Tereze nestačí, je netrpělivá a neustále podsouvá svému muži, že nemá z budoucího potomka radost.

Podobné případy jistě nejsou ojedinělé. Možná jste se s něčím podobným také setkaly a můžete se s námi podělit o své zkušenosti.

My jsme se obrátili na psycholožku Martu Boučkovou a požádali ji o názor:

„Čekání na potomka, o kterém se už ví, že je na cestě, prožívá většina budoucích rodičů se smíšenými pocity. Tenhle pocitový mix tvoří povětšinou nejen radost a nadšení, ale i trocha obav a strachu, aby se potomek narodil v plném zdraví a síle, a samozřejmě i aby rodič své rodičovství dobře zvládl. Zkrátka aby všechno proběhlo a do budoucna i probíhalo co nejlépe. Bohužel nebo spíš snad bohu dík jsme každý jiný a také každý prožíváme svůj život po svém. Je tedy prakticky nemožné žádat po druhém, byť je to náš nejbližší člověk na světě, aby prožíval stejně jako my, nebo mu dokonce měřit, jak moc nebo málo prožívá to či ono. Tohle samozřejmě platí i v případě prožívání čekání na čápa či vránu.

Žádat po budoucím tatínkovi, aby  miminku v bříšku zpíval, aby na ně hezky mluvil a vlastně se k němu choval jako k narozenému dítěti, budoucí maminka samozřejmě může. Ale většina budoucích tatínků takové přání bude plnit jen velmi těžko, resp. je plnit, stejně jako její partner, chtít nebude, a emoci, která by toto chování měla doprovázet, také asi upřímně nepocítí. Tím chci říct, že se zmíněný budoucí tatínek chová jako většina mužů, kteří i přesto, že se svými potomky navazují vztah, až když je skutečně vidí, jsou velmi milujícími otci a dobrými rodiči. Nemyslím si, že by zmiňovaná budoucí maminka měla pociťovat nějaké obavy z neradostného a nedostatečně milujícího přístupu budoucího tatínka k jejich společnému dítěti.

Pokud budou její pochybnosti dále přetrvávat, a budou tak kazit jedno z nejhezčích období života, kterým očekávání potomka beze sporu je, myslím, že by oba měli společně vyhledat psychologa, který jim může pomoci najít tolik pro přicházejícího potomka potřebný  klid, harmonii i pocit bezpečného láskyplného prostředí.“

Čtěte také: