Sedím si takhle v práci za počítačem, v místnosti kromě mě nikdo. Otevírají se dveře a vchází muž středního věku s taškou přes rameno. Vypadá trošku ušpiněně, ale jinak v pořádku. Dívá se mi upřímně do očí a spustí: "Paní, jste má jediná záchrana! Pokazilo se mi auto, praskl mi klínový řemen a chybí mi dvacet korun do částky, abych si ho mohl jít do Mototechny koupit. Známý na gymnáziu dnes zrovna není v práci, jinak by mi půjčil on. Nemohla byste mi ty peníze na pár hodin půjčit - já vám to určitě do konce směny donesu, slibuju!!!"

A na dotvrzení toho, že není žádný chudák a mluví čistou pravdu, mi vstrčil pod nos dlaň s fůrou drobných, kde chyběla právě jen ta moje dvacka. Takže jsem horečně uvažovala: chlap je tu se mnou sám, nikde nikdo, pokladnu mám na stole. Když mu řeknu, ať si tu pohádku vykládá svým dětem, taky mě může praštit po hlavě a pokladnu sebrat celou.

A tak jsem mu pravila, že mu rozhodně nemůžu vypomoct erárními penězi, ale že mu půjčím ze své peněženky a že doufám, že mluví pravdu. Dušoval se a zaklínal, že mi ty peníze určitě do tří přinese.

No - nepřinesl.

Po několika dnech jdu z práce a vidím toho člověka uprostřed chumlu puberťáků na ulici. Právě jim něco hodně zajímavého vyprávěl a taky chrastil penězi. Vjela do mě zlost, a protože jsem se cítila mezi lidmi bezpečná, rozhrnula jsem skupinu a zaútočila otázkou: "Tak co, koupil jste si ten klínový řemen?" Maličký zlomek sekundy mu trvalo, aby se zorientoval a poznal mě: "Jojo, samozřejmě! Děkuju!"

"Tak doufám, že jste si aspoň pochutnal,"
vylítlo ze mě a šla jsem dál...
Já vím, že slib vrácení peněz byl vyřknutý jenom tak, do větru. Ale přiznávám, že byl hodně přesvědčivý, trošku jsem přece jenom doufala.

Na druhé straně - ten člověk má vyloženě herecký talent! Za to představení možná dvacetikoruna ani nebyla tak moc.

Gerda


Milá Gerdo, ne nadarmo se říká: pro dobrotu na žebrotu... ;o) Nic si z toho nedělej i já takhle podobně naletěla ;o) Každopádně ti moc děkuji za pěkný příběh!

 

Reklama