S Mílou,  spolužačkou z gymnázia, jsem se setkala  až letos v létě. Seděly jsme  v útulné pizzerii, my holky, co jsme spolu maturovaly, a povídaly si, co se nám všechno za těch dlouhých 30 let stalo, jak jsme se vdaly, porodily děti, chodily do práce, rozváděly se, prostě takové to, co život dal a vzal. A pak začala vyprávět Míla. To, co nachystal osud jí, by se dalo nazvat tragédie s dobrým koncem. Její povídání nám vzalo dech a vehnalo slzy do očí. Věřím, že zaujme i vás.

 

Kam vedly tvoje kroky po maturitě?

 

Na VŠE, moc ráda na ta léta vzpomínám. V pátém ročníku jsem potkala svou největší lásku, poslední semestr jsem absolvovala už jako mladá paní. Na promoci „přišla“ se šťastným tatínkem i naše dcera. Ke štěstí mi nechybělo vůbec nic. Snad jen nějaký ten vlastní koutek pro bydlení. A tak jsme začali budovat rodinné hnízdečko pro naši  tříčlennou rodinku (a další tři děti, o nichž jsme si zatím jen snili).

Když se nám pak narodil syn, nastoupila jsem hned po mateřské  do zaměstnání, kde jsem byla moc spokojená. Pracovala jsem s lidmi, bylo to náročné, ale tak hezké, že jsem si nic lepšího nemohla ani přát.

Po osmi letech se narodil další syn. A pak  zase ten obvyklý každodenní kolotoč: práce, děti a zase práce.

 

Prostě obyčejně šťastný  život. Jenže pak se rázem všechno změnilo...

 

Stalo se něco, co by nikoho z nás nenapadlo ani v nejhorším snu. Známí nás pozvali na večeři. Domluvili jsme se, že starší děti budou hlídat nejmladšího brášku jako "dospělí". Nikdo z nás ale netušil, že se to brzy stane neplánovanou skutečností. Po příjemném večeru jsme se  vydali pěšky domů. A pak jsem se střetla se svým osudem. Byl jím opilý mladík na motocyklu. Pospíchal na taneční zábavu. Čelní náraz, rychlost 70 kilometrů za hodinu. Volání záchranky, dlouhé minuty čekání, první pomoc, převoz do úrazové nemocnice.

Tatínek se vrátil v šoku domů sám bez maminky, jen s jejími botami. Ty prý by v nemocnici překážely. A děti byly najednou opravdu  dospělé a  ne jen na jeden večer.

 

V jakém stavu jsi byla po nehodě?

 

Deset dnů v bezvědomí a pak ještě 21 dnů v umělém spánku. Absolvovala jsem celou řadu operací. Zranění byla abnormálně rozsáhlá: otevřená zlomenina stehenní kosti levé nohy, přerušené nervy v levé části těla. Část kosti chybělo, musela být spojena ocelovou dlahou a 13 šrouby a dorůstat. Na pravém koleni utržené oba zkřížené vazy, takže noha od kolene dolů se volně otáčela. Zlomenina stydké a sedací kosti, tedy celé pánve. Náraz nevydrželo také 7 žeber. Rozsáhlé vnitřní krvácení, rozdrcený jeden jaterní lalok, druhý naštěstí jen roztrhaný, tedy následně sešitý a dnes funkční. Zhmoždění mozku s následným krvácením do mozku. To byla jen ta nejpodstatnější zranění. O těch "drobnějších" se lze dočíst ve zprávách lékařů.

 

Jaké byly tvé pocity po probuzení do nového života?

 

Neuvědomovala  jsem si vůbec nic. Kdo a kde jsem, jak jsem se tam ocitla. Moje paměť byla jako vymazaná. Konečně ale přišel den, kdy jsem byla z nemocnice propuštěná, sice nepohyblivá, nechodící, ale domů  ke svým dětem a svému muži. Byli jsme zase rodina.

 

Jak nesli tvůj a vlastně i svůj osud tví nejbližší?

 

Od samého začátku pomáhali všichni: dcera jako nejstarší mě nahradila a zastávala ve třinácti letech domácnost, vodila nejmladšího brášku do školky. Druhý bráška, jedenáctiletý, obstarával nákupy a všechno, co bylo právě třeba. Všichni tři si navzájem vycházeli vstříc, pomáhali si, jak jen to bylo možné, oba starší si vzorně plnili své povinnosti ve škole. Věděli, že v tom všem  tátu nemohou nechat samotného.

Manžel mě nosil v náručí, kam bylo třeba, do koupelny pro běžnou hygienu, oblékal, nosil ke stolu, abychom jedli společně jako rodina. Byla  jsem v té době plně odkázaná na jejich pomoc.

 

Potom následovala rehabilitace?

 

Ano, asi po dvou měsících  jsem nastoupila do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Prožila jsem si tam nekonečných 6 a půl měsíce neskutečné dřiny. Těžké začátky, nové prostředí, bez blízkých a jejich obětavé pomoci, uvědomování si vlastní fyzické neschopnosti. Ale ukázalo se, že všechno lze řešit. Dostala jsem  invalidní vozík a na celý den přiděleného zřízence. Lékaři a sestřičky mě přijali od prvních okamžiků tak vlídně, že jsem si připadala jako doma. A spolubydlící a ostatní pacienti? Byli jsme jako jedna rodina. Pojilo nás jedno společné silné pouto - tragické události s "dobrým" koncem", prožité dny nesnesitelných bolestí a vůle po návratu zpět do života. Bylo by to na dlouhé povídání o tom, co všechno následovalo, než konečně  přišel den, kdy jsem se postavila poprvé (i když vlastně podruhé) na vlastní nohy. Byl to zázrak! Krůček po krůčku jsem se dopracovala až k deseti krokům vytrvalostní chůze!

 

Rehabilitace ale nebyla jen tělesná cvičení.

 

Druhá část dne byla věnována psychoterapii a zaměstnání v řadě kroužků - povinných

i nepovinných. Měla jsem povinný kroužek keramiky, na který jsem se vždycky moc těšila. Nejprve jsem jen hnětla hlínu, a zdokonalovala pohyb a cit v levé ruce. Pak jsem mohla začít vyrábět vlastní výrobky. Možná byly pro někoho strašné, ale pro mě měly nesmírné kouzlo a význam. Vždyť každý z nich byl předem určený někomu blízkému jako dárek. Sama jsem se zapojila i do dalších kroužků, drhala závěsy na květiny, šila plyšové medvídky. Při téhle práci jsem si krásně soustředila myšlenky na nejbližší doma. S dětmi jsem se od nástupu na rehabilitaci neviděla, s manželem dvakrát.

 

Tvoje vůle vrátit se zpět do života byla přímo nezdolná.

 

Postupně jsem se zlepšovala natolik, že ústav jsem opouštěla s vycházkovou holí. Vypadalo to jako něco neskutečného, ale bylo to tak. Nebyla to jen moje zásluha, ale hlavně všech lékařů a  odborného personálu. Loučení s nimi nebylo lehké, ale vracela jsem se domů!

Jen mě mrzelo, že značná část pacientů přicházela v důsledku osobní tragédie o svého partnera, o zázemí a jistotu, které právě v těchto chvílích potřebovali nejvíce.

 

Takže po návratu domů bylo vše už jen dobré?

 

Po návratu z rehabilitace jsem byla šťastný člověk. Všechno mi připadalo  ideální až do okamžiku, kdy se ozval  první záchvat. Poúrazová epilepsie. Byla jsem sice stále sledovaná na neurologii, neboť poranění mozku bylo tak rozsáhlé, že pravděpodobnost  výskytu epilepsie u mne byla vysoká. Záchvaty se opakovaly několikrát do roka, pokaždé s bezvědomím,  nezbytnou pomocí přivolaného lékaře, tři až čtyři dny spánku a pak konečně probuzení s pocitem absolutního vyčerpání, bezmoci, nechutí cokoliv sníst a mnohdy opět s "vymazanou" pamětí. Kdo tyto záchvaty poznal, dobře ví, o čem mluvím. Velmi  stresující bylo to, že jsem si dodatečně uvědomovala, že v těchto situacích byly mnohdy přítomné i děti a nejednou mi samy přivolávaly lékařskou pomoc. Musela jsem však epilepsii vzít jako nezměnitelný fakt a naučit se s ní žít.

 

Osud si s tebou krutě zahrál, mnohé ti vzal. Co ti naopak dal?

 

Hodně se změnil můj pohled na život, na svět, životní hodnoty změnily pořadí své důležitosti. Každý den si uvědomuji a vidím v něm pokaždé něco, co stojí za povšimnutí a radost. Jako rodina jsme se semkli ještě více, děti se naučily úplné samostatnosti, musely řešit situace, se kterými se jejich vrstevníci nesetkávali. Dělají mi všichni tři moc velkou radost, patří jim za to můj veliký dík. Stejně jako manželovi, který byl mou oporou, pravou rukou, jistotou a vším, pro co bylo třeba se se svou vůlí poprat.

Lékařská péče ve všech zařízeních, kterými jsem prošla, byla obdivuhodná. Nenašla bych lékaře, se kterým bych jako pacientka měla špatné zkušenosti. Nikdy nezapomenu na  obětavost lékařů a zdravotníků v Kladrubech. Při vzpomínce na ně si dodnes připomínám slova, která jsme slýchali nesčetněkrát: "I když si myslíte, že už to nejde, dokážete vždycky ještě o kousíček víc. A právě ten kousíček je moc důležitý."

Nejvíce ale přece jen budu vzpomínat na pana doktora  traumatologa, který  v můj nešťastný den měl službu v nemocnici na pohotovosti, kam mě záchranka dovezla. On se největší měrou zasloužil o mé znovuzrození a pečoval pak o mě ještě dalších několik let. Jeho nejčastější slůvko bylo trpělivost. Prý se  za svou lékařskou praxi  nesetkal s případem s tak tragickým začátkem a dobrým koncem. Nazval mě zázrakem přírody a medicíny současně.

 

Máš nějaký vzkaz pro čtenářky Ženy-in?

 

Ano. V každé situaci se teď řídím příslovím: Všechno zlé je k něčemu dobré. Sama jsem se naučila myslet jinak než dříve, naučila jsem se hledat a nalézat v každé zlé situaci i něco dobrého. A věřte, že pokaždé se mi to zatím podařilo. Dokonce si někdy říkám, že to peklo, kterým jsem si musela projít, bylo zlem, ale paradoxně i přínosem v tom, že mě naučilo hledat ve všem hlavně tu dobrou stránku věci, vždycky  myslet pozitivně. A to je sice poznání draze nabyté, ale pro další život k nezaplacení.

 

(S ohledem na Mílino přání byla zachována její anonymita.) 

                 
Reklama