Vztahy

Podruhé narozená

S Mílou,  spolužačkou z gymnázia, jsem se setkala  až letos v létě. Seděly jsme  v útulné pizzerii, my holky, co jsme spolu maturovaly, a povídaly si, co se nám všechno za těch dlouhých 30 let stalo, jak jsme se vdaly, porodily děti, chodily do práce, rozváděly se, prostě takové to, co život dal a vzal. A pak začala vyprávět Míla. To, co nachystal osud jí, by se dalo nazvat tragédie s dobrým koncem. Její povídání nám vzalo dech a vehnalo slzy do očí. Věřím, že zaujme i vás.

 

Kam vedly tvoje kroky po maturitě?

 

Na VŠE, moc ráda na ta léta vzpomínám. V pátém ročníku jsem potkala svou největší lásku, poslední semestr jsem absolvovala už jako mladá paní. Na promoci „přišla“ se šťastným tatínkem i naše dcera. Ke štěstí mi nechybělo vůbec nic. Snad jen nějaký ten vlastní koutek pro bydlení. A tak jsme začali budovat rodinné hnízdečko pro naši  tříčlennou rodinku (a další tři děti, o nichž jsme si zatím jen snili).

Když se nám pak narodil syn, nastoupila jsem hned po mateřské  do zaměstnání, kde jsem byla moc spokojená. Pracovala jsem s lidmi, bylo to náročné, ale tak hezké, že jsem si nic lepšího nemohla ani přát.

Po osmi letech se narodil další syn. A pak  zase ten obvyklý každodenní kolotoč: práce, děti a zase práce.

 

Prostě obyčejně šťastný  život. Jenže pak se rázem všechno změnilo...

 

Stalo se něco, co by nikoho z nás nenapadlo ani v nejhorším snu. Známí nás pozvali na večeři. Domluvili jsme se, že starší děti budou hlídat nejmladšího brášku jako "dospělí". Nikdo z nás ale netušil, že se to brzy stane neplánovanou skutečností. Po příjemném večeru jsme se  vydali pěšky domů. A pak jsem se střetla se svým osudem. Byl jím opilý mladík na motocyklu. Pospíchal na taneční zábavu. Čelní náraz, rychlost 70 kilometrů za hodinu. Volání záchranky, dlouhé minuty čekání, první pomoc, převoz do úrazové nemocnice.

Tatínek se vrátil v šoku domů sám bez maminky, jen s jejími botami. Ty prý by v nemocnici překážely. A děti byly najednou opravdu  dospělé a  ne jen na jeden večer.

 

V jakém stavu jsi byla po nehodě?

 

Deset dnů v bezvědomí a pak ještě 21 dnů v umělém spánku. Absolvovala jsem celou řadu operací. Zranění byla abnormálně rozsáhlá: otevřená zlomenina stehenní kosti levé nohy, přerušené nervy v levé části těla. Část kosti chybělo, musela být spojena ocelovou dlahou a 13 šrouby a dorůstat. Na pravém koleni utržené oba zkřížené vazy, takže noha od kolene dolů se volně otáčela. Zlomenina stydké a sedací kosti, tedy celé pánve. Náraz nevydrželo také 7 žeber. Rozsáhlé vnitřní krvácení, rozdrcený jeden jaterní lalok, druhý naštěstí jen roztrhaný, tedy následně sešitý a dnes funkční. Zhmoždění mozku s následným krvácením do mozku. To byla jen ta nejpodstatnější zranění. O těch "drobnějších" se lze dočíst ve zprávách lékařů.

 

Jaké byly tvé pocity po probuzení do nového života?

 

Neuvědomovala  jsem si vůbec nic. Kdo a kde jsem, jak jsem se tam ocitla. Moje paměť byla jako vymazaná. Konečně ale přišel den, kdy jsem byla z nemocnice propuštěná, sice nepohyblivá, nechodící, ale domů  ke svým dětem a svému muži. Byli jsme zase rodina.

 

Jak nesli tvůj a vlastně i svůj osud tví nejbližší?

 

Od samého začátku pomáhali všichni: dcera jako nejstarší mě nahradila a zastávala ve třinácti letech domácnost, vodila nejmladšího brášku do školky. Druhý bráška, jedenáctiletý, obstarával nákupy a všechno, co bylo právě třeba. Všichni tři si navzájem vycházeli vstříc, pomáhali si, jak jen to bylo možné, oba starší si vzorně plnili své povinnosti ve škole. Věděli, že v tom všem  tátu nemohou nechat samotného.

Manžel mě nosil v náručí, kam bylo třeba, do koupelny pro běžnou hygienu, oblékal, nosil ke stolu, abychom jedli společně jako rodina. Byla  jsem v té době plně odkázaná na jejich pomoc.

 

Potom následovala rehabilitace?

 

Ano, asi po dvou měsících  jsem nastoupila do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Prožila jsem si tam nekonečných 6 a půl měsíce neskutečné dřiny. Těžké začátky, nové prostředí, bez blízkých a jejich obětavé pomoci, uvědomování si vlastní fyzické neschopnosti. Ale ukázalo se, že všechno lze řešit. Dostala jsem  invalidní vozík a na celý den přiděleného zřízence. Lékaři a sestřičky mě přijali od prvních okamžiků tak vlídně, že jsem si připadala jako doma. A spolubydlící a ostatní pacienti? Byli jsme jako jedna rodina. Pojilo nás jedno společné silné pouto - tragické události s "dobrým" koncem", prožité dny nesnesitelných bolestí a vůle po návratu zpět do života. Bylo by to na dlouhé povídání o tom, co všechno následovalo, než konečně  přišel den, kdy jsem se postavila poprvé (i když vlastně podruhé) na vlastní nohy. Byl to zázrak! Krůček po krůčku jsem se dopracovala až k deseti krokům vytrvalostní chůze!

 

Rehabilitace ale nebyla jen tělesná cvičení.

 

Druhá část dne byla věnována psychoterapii a zaměstnání v řadě kroužků - povinných

i nepovinných. Měla jsem povinný kroužek keramiky, na který jsem se vždycky moc těšila. Nejprve jsem jen hnětla hlínu, a zdokonalovala pohyb a cit v levé ruce. Pak jsem mohla začít vyrábět vlastní výrobky. Možná byly pro někoho strašné, ale pro mě měly nesmírné kouzlo a význam. Vždyť každý z nich byl předem určený někomu blízkému jako dárek. Sama jsem se zapojila i do dalších kroužků, drhala závěsy na květiny, šila plyšové medvídky. Při téhle práci jsem si krásně soustředila myšlenky na nejbližší doma. S dětmi jsem se od nástupu na rehabilitaci neviděla, s manželem dvakrát.

 

Tvoje vůle vrátit se zpět do života byla přímo nezdolná.

 

Postupně jsem se zlepšovala natolik, že ústav jsem opouštěla s vycházkovou holí. Vypadalo to jako něco neskutečného, ale bylo to tak. Nebyla to jen moje zásluha, ale hlavně všech lékařů a  odborného personálu. Loučení s nimi nebylo lehké, ale vracela jsem se domů!

Jen mě mrzelo, že značná část pacientů přicházela v důsledku osobní tragédie o svého partnera, o zázemí a jistotu, které právě v těchto chvílích potřebovali nejvíce.

 

Takže po návratu domů bylo vše už jen dobré?

 

Po návratu z rehabilitace jsem byla šťastný člověk. Všechno mi připadalo  ideální až do okamžiku, kdy se ozval  první záchvat. Poúrazová epilepsie. Byla jsem sice stále sledovaná na neurologii, neboť poranění mozku bylo tak rozsáhlé, že pravděpodobnost  výskytu epilepsie u mne byla vysoká. Záchvaty se opakovaly několikrát do roka, pokaždé s bezvědomím,  nezbytnou pomocí přivolaného lékaře, tři až čtyři dny spánku a pak konečně probuzení s pocitem absolutního vyčerpání, bezmoci, nechutí cokoliv sníst a mnohdy opět s "vymazanou" pamětí. Kdo tyto záchvaty poznal, dobře ví, o čem mluvím. Velmi  stresující bylo to, že jsem si dodatečně uvědomovala, že v těchto situacích byly mnohdy přítomné i děti a nejednou mi samy přivolávaly lékařskou pomoc. Musela jsem však epilepsii vzít jako nezměnitelný fakt a naučit se s ní žít.

 

Osud si s tebou krutě zahrál, mnohé ti vzal. Co ti naopak dal?

 

Hodně se změnil můj pohled na život, na svět, životní hodnoty změnily pořadí své důležitosti. Každý den si uvědomuji a vidím v něm pokaždé něco, co stojí za povšimnutí a radost. Jako rodina jsme se semkli ještě více, děti se naučily úplné samostatnosti, musely řešit situace, se kterými se jejich vrstevníci nesetkávali. Dělají mi všichni tři moc velkou radost, patří jim za to můj veliký dík. Stejně jako manželovi, který byl mou oporou, pravou rukou, jistotou a vším, pro co bylo třeba se se svou vůlí poprat.

Lékařská péče ve všech zařízeních, kterými jsem prošla, byla obdivuhodná. Nenašla bych lékaře, se kterým bych jako pacientka měla špatné zkušenosti. Nikdy nezapomenu na  obětavost lékařů a zdravotníků v Kladrubech. Při vzpomínce na ně si dodnes připomínám slova, která jsme slýchali nesčetněkrát: "I když si myslíte, že už to nejde, dokážete vždycky ještě o kousíček víc. A právě ten kousíček je moc důležitý."

Nejvíce ale přece jen budu vzpomínat na pana doktora  traumatologa, který  v můj nešťastný den měl službu v nemocnici na pohotovosti, kam mě záchranka dovezla. On se největší měrou zasloužil o mé znovuzrození a pečoval pak o mě ještě dalších několik let. Jeho nejčastější slůvko bylo trpělivost. Prý se  za svou lékařskou praxi  nesetkal s případem s tak tragickým začátkem a dobrým koncem. Nazval mě zázrakem přírody a medicíny současně.

 

Máš nějaký vzkaz pro čtenářky Ženy-in?

 

Ano. V každé situaci se teď řídím příslovím: Všechno zlé je k něčemu dobré. Sama jsem se naučila myslet jinak než dříve, naučila jsem se hledat a nalézat v každé zlé situaci i něco dobrého. A věřte, že pokaždé se mi to zatím podařilo. Dokonce si někdy říkám, že to peklo, kterým jsem si musela projít, bylo zlem, ale paradoxně i přínosem v tom, že mě naučilo hledat ve všem hlavně tu dobrou stránku věci, vždycky  myslet pozitivně. A to je sice poznání draze nabyté, ale pro další život k nezaplacení.

 

(S ohledem na Mílino přání byla zachována její anonymita.) 

                 
   
13.10.2004 - Láska a vztahy - autor: Mirka Kožušková

Další příspěvky

Komentáře:

  1. [48] xenie [*]

    přeji už jen vše dobré, a úpřimně "závidím" a přeji tu podporu rodiny a schopnost se s osudem "poprat", a nebrečet v koutě

    superkarma: 0 14.10.2004, 14:22:40
  2. avatar
    [47] Suzanne [*]

    Díky Bohu.

    superkarma: 0 13.10.2004, 22:42:04
  3. avatar
    [46] Libča [*]

    Pani Milo,
    smekam pred vami, a klanim se.. a opravdu vam skladam silenou poklonu. K tomu jak jste dokazala se poprat s osudem, k tomu jakou uzasnou rodinu mate... a hlavne vam preji hodne moc zdravicka sily... do dalsich let.

    superkarma: 0 13.10.2004, 19:36:44
  4. avatar
    [45] Hanela [*]

    superkarma: 0 13.10.2004, 16:02:57
  5. avatar
    [44] monca13 [*]

    Paní Míle gratuluji a držím jí palce, aby zvládla život s epilepsií. Ale myslím si, že každý člověk, který neměl to štěstí se po podobné nehodě vrátit do relativně normálního života, by se raději bez podobných zkušeností (jakkoliv jsou důležité a cenné pro další život) obešel a vyměnil je za dřívější stav. Nebo myslí si některá z vás, že by jí podobné "cenné" zkušenosti stály za ztrátu zdraví? Já bych se tedy raději dál trápila kvůli hloupostem, jako je 10 i více kilo nadváhy, že si nemůžu najít partnera, že trpím sociální fobií (nejsem schopná komunikovat s lidmi, které dobře neznám). Poznání, že jsou to hlouposti, nemůže nahradit všechny ostatní ztráty. Samozřejmě ideální by bylo dospět k oné životní moudrosti bez zdravotního postižení, ale to asi nejde, takže buďte raději "hloupé", ale relativně zdravé. Prosím vás, neberte to jako kritiku paní Míly, té přeji v životě opravdu už jen to dobré

    superkarma: 0 13.10.2004, 14:57:36
  6. avatar
    [43] marcellina* [*]

    ValinaK: přesně tak

    superkarma: 0 13.10.2004, 13:16:15
  7. avatar
    [42] ValinaK [*]

    marcelina: přece se nakonec nebudem hádat kvůli chlapům.... , zvlášť když paní Míla má toho správného

    superkarma: 0 13.10.2004, 13:11:49
  8. avatar
    [41] Markýza [*]

    Paní Míle a její rodině hodně a a !!!

    superkarma: 0 13.10.2004, 12:57:49

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. avatar
    [39] marcellina* [*]

    emma, ValinaK: jo jasne, ja tomu verim, rikam, ze Mile preju vsechno nej, vcetne super manzela
    Emma: nikde jsem nenapsala, ze chlapi jsou a uz vubec netvrdim, ze nemaji nejake dobre vlastnosti

    superkarma: 0 13.10.2004, 12:28:54
  2. avatar
    [38] Motty [*]

    Neumím si vůbec představit, jak bych tohle zvládala já, se svou netrpělivou povahou a slabou vůlí... proto musím Mílu fakt strašně moc obdivovat. A její rodinu taky, vím, jaký to je, dostat ve 13 na starost mladší sourozence i tátu, protože jsem to prožila.
    Amálie: tvůj příběh je taky strašně smutný, nevím, co bolestivějšího může být než jít rodit s tím, že miminko už nežije

    superkarma: 0 13.10.2004, 12:28:45
  3. avatar
    [37] ValinaK [*]

    marcelina: nebudeš tomu věřit, ale někdy se stane, že se mají dva dva lidi Opravdu rádi a vydrží spolu všechno. Znám pár, kterým zahynulo dítě, další ne a ne přijít a když paní po několika potratech konečně porodila, bylo dítě hodně nemocné a zachránila ho jen náhoda a šťastná hvězda....no a fungují dodnes.

    superkarma: 0 13.10.2004, 11:57:44
  4. avatar
    [36] emma [*]

    marcellina*: to není pravda. proč by apriori všichni manželé měly být svině? ty ženy si je vzaly proto, že měli nějaké dobré vlastnosti, ne??

    superkarma: 0 13.10.2004, 11:27:19
  5. avatar
    [35] Sama [*]

    tak já jen připojuji:

    superkarma: 0 13.10.2004, 11:11:31
  6. avatar
    [34] chrpa [*]

    Taky přeji paní Míle jen . Při všem, co prožila, měla velké štěstí, že má takového manžela a děti

    superkarma: 0 13.10.2004, 11:02:48
  7. avatar
    [33] marcellina* [*]

    gryzli: prave ze zivota by to bylo tak, ze manzel by vzal nohy na ramena, v tele novelach to byva s happyendem

    superkarma: 0 13.10.2004, 10:54:32
  8. avatar
    [31] Amálie [*]

    Oprava:...Z drobností .. jsem v tom fofru vykouzlila překlep

    superkarma: 0 13.10.2004, 10:47:13
  9. avatar
    [28] Amálie [*]

    Tenhle příběh je moc prima. Před šesti lety jsem přišla o své miminko na začátku sedmého měsíce. Měsíc před tim jsem se musela den co den dívat na ultrazvuk a poslouchat tepot srdíčka a čekat, jestli zemře, nebo přežije. Nakonec zemřel a já málem při vyvolávaném porodu mrtvého plodu taky.

    Proč to píšu? Protože naprosto chápu paní z článku, že je to zkušenost sice velmi draze nabytá, ale k nezaplacení. Od té doby vim, že vše má své řešení, většinou mě žádná situace nemůže zaskočit, protože vim, že vše špatné je i pro něco dobré. Pár lidí v mém okolí mě nepochopilo, myslí si, že se mně stal trošku cynik. Ale od toho zážitku si prostě odmítam dělat hlavu s drobnosti všedního života a kácet se, že znova zdražili plyn.

    Přeju, ať nic takového z vás nikdy nepotká, a pokud ano, ať si z toho dokážete vzít "sílu".


    superkarma: 0 13.10.2004, 10:44:07
  10. avatar
    [27] marcellina* [*]

    taky jsem cekala zradu od manzela. Pani Mila si svyho fakt vybrala dobre, vsechno nej

    superkarma: 0 13.10.2004, 10:24:14
  11. avatar
    [26] ffly [*]

    Moc hezký, přeju kupu zdraví....

    superkarma: 0 13.10.2004, 10:23:18
  12. avatar
    [25] Aja [*]

    superkarma: 0 13.10.2004, 10:18:07
  13. avatar
    [24] medved [*]

    krasny pribeh...pani Mila i jeji rodina jsou fakt borci

    superkarma: 0 13.10.2004, 10:13:20
  14. avatar
    [23] Hannah01 [*]

    Po dlouhé době dobrý konec. Paní Mílo

    superkarma: 0 13.10.2004, 09:21:45
  15. avatar
    [22] Gita [*]

    Tak tedy - klobouk dolů. Přeji jen to nejlepší do dalších let

    superkarma: 0 13.10.2004, 09:21:31
  16. avatar
    [21] Chameleonka [*]

    To je fakt hodně smutný a na druhou stranu moc hezký
    Jenom bych měla malinkou otázku - i když s obsahem článku vlastně nesouvisí - co ten opilec, kterej to způsobil? Byl nějak potrestanej? Projevil lítost? Platí Míle doživotní rentu? Vím, že jí to zdraví nevrátí, ale v takových případech bych byla strašně nemilosrdná. Protože podobných šílenců jsou naše silnice stále čím dál víc plný

    superkarma: 0 13.10.2004, 09:20:52
  17. avatar
    [20] Žábina [*]

    před paní Mílou a celou její rodinu smekám ...přeju všem už jen to a radost ze života .....

    superkarma: 0 13.10.2004, 09:19:18
  18. avatar
    [19] Tanzi [*]

    Článek jsem si přečetla jedním dechem a jsem strašně šťastná, že vše dopadlo tak jak dopadlo. Že má Míla perfektní rodinu, že i ona je už "za vodou".
    Před 13 lety jsme měli ošklivou autonehodu, kdy při nás byli všichni svatí, neb auto bylo do šrotu, ale my vyvázli jen s pořádným šokem a pár škrábanci.../Liazka zcela zdemolovala pravou stranu našeho auta/ my seděli vlevo.
    Děkuji pánu Bohu, že jsem toho všeho byla ušetřená.....
    Paní Míle, dětem i skvělému manželovi přeji do dalšího života už jenom šťastné a klidné dny.

    superkarma: 0 13.10.2004, 09:07:51
  19. avatar
    [16] emma [*]

    uf. osud. když kolikrát vidím, jaké "vlásky" rozhodují o žití a nežití. někdy stačí troška a člověk je mrtvý a jindy zase přicházejí takovéto zázraky hodně štěstí, Mílo!

    superkarma: 0 13.10.2004, 08:45:16
  20. avatar
    [13] mamina [*]

    Paní Míle přeju v životě už jen to dobré Je to neuvěřitelně statečná ženská a její rodina taky

    superkarma: 0 13.10.2004, 08:17:52
  21. avatar
    [12] Pajinka [*]

    Taky přeju v dalším životě už jen .

    superkarma: 0 13.10.2004, 07:34:15
  22. avatar
    [11] Esťa [*]

    k tomu se nedá snad nic dodat...manžel by si zasloužil "SÍŇ SLÁVY" i když je to zřejmě to poslední, o co by stál. A co udělám já? Vytisknu si celý článek a dám ho přečíst svým dcerám /16+18 let/..byla jsem taky na operaci v nemocnici a ...ani zdaleka se mi nedostalo toho, co naší HRDINCE. Takže před manželem, dětmi i Mílou samotnou hluboce smekám

    superkarma: 0 13.10.2004, 07:31:16
  23. [10] Zuzanicka [*]

    Tak jsem si pobrečela a přeju Míle i její rodině hodně jsou všichni skvělí,že to zvládli společně

    superkarma: 0 13.10.2004, 07:29:37
  24. avatar
    [8] Dudlajlama [*]

    jedno "ale" vyhodit a misto nej dosadit "ho"

    superkarma: 0 13.10.2004, 03:25:40
  25. avatar
    [7] Dudlajlama [*]

    Taky si myslim, ze ma Mila velikanskou oporu ve sve rodine, pro srovnani, nedavno tu byl zminovan manzel, ktery s manzelkou nechtel po jejim urazu chodit do spolecnosti, protoze se za ni stydel. Hodne stesti, Milo, ty uz ale ale svym zpusobem mas .

    superkarma: 0 13.10.2004, 03:24:17
  26. avatar
    [6] danca79 [*]

    Krasny clanek. A rozhodne souhlasim s tim, ze ma dotycna hrozne stesti ze ma takoveho manzela, ktery ji podrzel

    superkarma: 0 13.10.2004, 03:20:52
  27. avatar
    [5] Lentilka [*]

    Celý článek jsem čekala, že se ještě vyloupne zrada od manžela. O to lepší bylo v závěru zjištění, že ji podržel Má mů obdiv

    superkarma: 0 13.10.2004, 02:35:39
  28. avatar
    [4] elfos [*]

    V životě se můžou semlít věci.. Míla to zvládla/zvládá úžasně, a její nejbližší také. Hodně štěstí jim všem.

    superkarma: 0 13.10.2004, 02:13:37
  29. avatar
    [3] *Kotě* [*]

    Míla měla veliké štěstí na skvělého manžela i děti. Taková pomoc a soudržnost se hned tak nevidí. Ne nadarmo se říká, že teprve v krizi se ukáže, co v člověku je (nebo není).

    superkarma: 0 13.10.2004, 01:20:42
  30. avatar
    [2] Eva_CZ [*]

    Mila je velkej borec, ma muj obdiv. Hodne stesti!

    superkarma: 0 13.10.2004, 00:58:15

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme