koloušek

Raději jsem tam neměla chodit. Možná mohl ještě žít. Několikaměsíční koloušek. Stvoření tak nádherné, až vhání slzy do očí. Už bohužel nežije a já si to tak trochu kladu za vinu.

Nejmenovaná rodina v nejmenované vesnici má podivnou úchylku. Chová divoká zvířata. Ne pro radost, ale aby je sežrala. Promiňte mi to slovo, ale v jejich případě mě žádný eufemismus nenapadá. Má párek srnek s dvojčátky srnčaty a dva jeleny. Tedy abych byla přesnější, už jen jednoho.

Když měli ještě svoji bizarní ZOO kompletní, pozvali nás, abychom se přišli podívat. Dodnes lituji, že jsem to pozvání neuváženě přijala. Přece co oči nevidí, to srdce nebolí.

V malém výběhu (spíš kotci) bez jediného stébla trávy s „opelichanými“ smrčky, které měly tvořit zdání přirozeného prostředí, se plaše tísnila srna se dvěma mláďaty. Ve vedlejším, o fous větším, ochočený srnec Pepíček a v koutě napasovaný vyděšený asi roční jelen a malinkatý koloušek. Kolouškova zvědavost na cizí návštěvu byla zřejmě silnější než jeho strach. Popošel nám vstříc. Ale jen o pár kroků. Jakýkoliv pohyb ho vždycky polekal a skoky lehounkými jak pírko se zase vrátil k většímu jelenovi, jako by u něj hledal bezpečí.

Když jsme se otočili zády, dodal si odvahy a přišel ještě blíž. Najednou vyrazil i velký jelen a v zoufalé snaze dostat se ze svého zajetí začal pobíhat jako zběsilý podél plotu, a bohužel v cestě mu stál i malý koloušek. Zřejmě tak nešťastně, že mu skočil na záda a zlomil páteř. Z nozder mu tekla krev, hrabal předníma nohama a chtěl se postavit, ale nešlo to, zadní byly ochrnuté.

V tom pohotově zavelela paní domu: „Rychle nůž a škopek s pilinama. A ty půjdeš po něm, ty parchante  zasr…, už tě mám plný zuby,“ zařvala směrem k jelenovi. Pak popadla kolouška za nohy a jako kus hadru ho vynesla z výběhu. Zacpala jsem si uši, ale i tak bylo slyšet jeho bekání, než utichl docela. Po chvilce vyšla a za ucho nesla uříznutou kolouškovu hlavou, jako by svůj cynismus dávala na odiv.

To už jsme nevydrželi a vypadli, jak nejrychleji to šlo.  

Od té doby se trápím myšlenkou, že v malém výběhu živoří zvířata, která měla žít volně v lesích a na lukách, a já nedělám nic. Nepřelezu v noci plot, abych je pustila na svobodu, nezavolám na lesní správu ani ochránce zvířat.

Jsem zbabělá. Ale udělat to? Takoví lidé by byli schopni čehokoliv, aby se pomstili.

Reklama