Reklama

Milá redakce,

je to už asi 7 let, co mě napálila moje "nejlepší" kamarádka. Ten rok jsem akorát vyšla ZŠ, a navíc jsme se stěhovali, takže jsem byla nešťastná, že ztratím kamarády a půjdu do nového.

Kamarádka chodila ještě s ostatníma holkama ze třídy na diskošku, a já samozřejmě nesměla nikam. Jednou mi volala, že se jde do Besedy, ať přemluvím rodiče, aby mě taky pustili, tak jsem jí slíbila, že se o to pokusím. Přemlouvání bylo hrozné, trvalo mi dva dny, než jsem mámu ukecala.

Zavolala jsem tedy, že s nima půjdu.
Domluvily jsme se, že se sejdeme na hlavním nádraží v 8 hodin přesně. Já jsem zvyklá chodit včas nebo ještě radši dřív, aby na mě nikdo nemusel čekat. Tak jsem čekala.
Bylo 9 večer, začalo lít jako z konve, a navíc se kolem začaly motat bandy tmavších spoluobčanů. Tak jsem šla zavolat, jestli už vyrazili, nebo ne, její rodiče mi řekli, že už jsou na cestě. Tak jsem čekala dál, když už bylo 9,45, tak jsem to nevydržela a šla jsem volat znovu, jako kde jsou.

No a bylo mi řečeno, že prý volala domů a že už jsou na místě. To jsem se rozbrečela a řekla jsem její matce, že jsme byly domluvené a že už čekám 2 hodiny, a že se už nemám, jak dostat domů.

Naštěstí její máma byla hodná, naštvala se a přijela pro mě (v pyžamu). Odvezla mě domů a jela si pro svojí povedenou dcerunku až na diskotéku. Z doslechu vím, že jí udělala hroznou scénu a ostudu, od té doby jsme se neviděly.

Ale i po těch letech, když si na to vzpomenu, tak je mi do pláče. Měla jsem vždycky štěstí na takovéhle lidi, kteří mě akorát využili a pak podrazili. Teď už si dávám pozor a nikomu nevěřím, ale mrzí mě to.