„Že pálí auta nadnárodních společností, je ještě celkem pochopitelné. I to, že nesnáší policajty a střílí po nich. Žít tam není žádný med. Ale proč vypálili knihovnu? Vždyť tu postavili přímo pro ně, aby se někam mohli vypracovat! Co teda chtějí?“ divil se předevčírem na jednom diskusním serveru známý, který právě pracuje v Paříži.
„Podpálit ti auto a rozbít hubu!“ odpověděl mu ironicky jeden z našinců, momentálně si „užívající“ předvolební atmosféru v Moskvě. Asi ho to poznamenalo jistým pesimismem. Na druhou stranu, možná trefil hřebíček na hlavičku. Ono to skutečně vypadá, že mládeži z předměstí Villiers-le-Bel nejde v konečném důsledku o nic jiného než něco zničit a někomu ublížit. Zkrátka vybít si frustraci. A když jsem včera na Smíchově viděla bandičku romských výrostků, rozkopávajících už třetí popelnici, řekla jsem si, že asi nejsou jediní.

Stěhování národů
Ale pojďme se tomu podívat trochu na zoubek. Ať se nám to líbí nebo ne, stěhování národů zdaleka není otázkou dávné minulosti. Nechme teď stranou přesuny celých kmenů ve válkami zmítané Africe či úprk Palestinců z Izraele, a zaměřme se na fenomén přistěhovalectví v Evropě. Není divu, že „bohaté luhy a háje“ evropské lákají obyvatele chudších zemí. A to natolik, že kromě státy omezovaného přistěhovalectví legálního se do nebývalé šíře rozbujelo přistěhovalectví nelegální. Lidé jsou ochotni riskovat i vlastní životy, jen aby se dostali do vysněné „země zaslíbené“. Zcela jim v tom zabránit v podstatě nedokáže žádný evropský stát – leda že bychom se chtěli vrátit k ostnatým drátům a střelbě na hranicích. A tak nezbývá, než se s přistěhovalci nějak vyrovnat.

Existují, velmi zjednodušeně řečeno, dva modely, jak si s přistěhovalci poradit – britský a francouzský.

Britský model – přidat ovečky do stáda
Británie je zemí založenou na občanské společnosti. A jako taková má tendenci k integraci přistěhovalců. To jest pokouší se je začlenit mezi své občany a péči o ně přenáší na jednotlivé občanské organizace a menší celky. Tento model má své výhody i nevýhody. Mezi přínosy patří poměrně dobrá integrace – jednotliví přistěhovalci se začleňují mezi své sousedy, znají se navzájem, pomoc je osobní a cílená, vrůstání nově příchozích do společnosti hlubší. Následující generace už se zpravidla cítí plnohodnotnými občany země.

Nevýhodou je však špatná kontrola přistěhovalců a možné lokální konflikty. Pokud mezi takto roztroušenými lidmi začne operovat nějaká teroristická organizace, je obtížné ji odhalit. A tak se může stát, že se váš dobrý soused, se kterým vodíte děti do školky a o víkendu se zdravíte při sekání trávníku, najednou rozhodne opásat bombou a vyhodit něco do povětří. Je nepravděpodobné, že to udělá, ale když už to udělá, je obtížné to předvídat. O tom se Británie přesvědčila v roce 2005. Dalším problémem jsou třenice, které mezi přistěhovalci a „domorodci“ vznikají – jsou totiž v neustálém kontaktu a ne všude integrace běží tak, jak by ideálně měla.

Francouzský model – postavit jim vlastní ohrádku
Nevýhody britského modelu řeší model francouzský. V něm přejímá péči o přistěhovalce stát. Postaví jim sídliště a nastěhuje je do něj. Občané pomáhají zprostředkovaně – z daní. Nedochází tak ke třenicím, je snazší přistěhovaleckou komunitu monitorovat... jenže nedochází ani k integraci. Přitom první generace je obvykle spokojená – nikdo po nich nestřílí, mají co jíst, střechu nad hlavou – připadají si jako v ráji. Problémy nastávají v druhé generaci. To, co je pro rodiče luxus, je pro děti samozřejmost – vyrostli v tom. A tak chtějí víc. To, co má zbytek společnosti. Nemají ale zázemí, nejsou do společnosti začleněni, ta na ně není zvyklá a odmítá je přijímat. A tak je jejich minulostí i budoucností ghetto. Jsou vzteklí, nespokojení, frustrovaní. A snadno se nechají vyprovokovat k násilí.

Čeští Romové po francouzsku
A jak se takový francouzský model bude vyvíjet dál? Podívejme se na české Romy. I oni byli v nemalé míře sestěhováni do ghett – přesunuti z vesnic a maringotek do panelákových sídlišť, a žijí v nich už několik generací. A že změnit něco takového není snadné, se na vlastní kůži přesvědčují ti ochránci práv menšin, kteří jen halasně nekřičí, ale pracují takříkajíc „v terénu“. Co tedy s tím? To je ten kámen úrazu... „Přešaltovat“ teď na britský model už jaksi není možné, i když se o to některé organizace pokouší. Je to takový sociální experiment v praxi. A výsledek je krajně nejistý.

Jak byste Vy řešila nepokoje v Paříži? Přitvrdila byste? Nebo naopak stáhla policii a obehnala předměstí vysokou zdí? Jste zastáncem zdí? Třeba jako je ta v Palestině? Nebo pokus v Matiční? Nebo si myslíte, že je možná integrace? A jak? Co byste například považovala za správný přístup vůči českým Romům?

Reklama