Hezké místo na bydlení, zahrádka, klídek. Tak může zvenčí vypadat místo, kde žiji. Jenže nikdy není nic tak, jak se na první pohled může zdát. Pohodu, která by tu mohla být, narušují příbuzní.

hadkaVětší část života jsem naštěstí prožila s rodiči na venkově, takže jsem byla mnohého ušetřena. Nikdy jsem úplně nerozuměla tomu, proč z toho domu s takovou radostí utekli, teď začínám chápat. V neustálém napětí a hádkách se žít nedá...

Problém je má teta a její syn, kteří zde bydlí. V jejich, dovolím si říci, dnes již patologickém vztahu by se daly najít náznaky Oidipovského komplexu, přestože je Martinovi přes třicet pět let.

V jeho letech už by se předpokládalo, že bude mít vlastní rodinu, zázemí, život. Místo toho má dluhy, bydlí v jedné místnosti bytu, která je obyvatelná, pracuje jen občas, často chodí domů podnapilý a občas do něčeho rád praští.

Problém je v tom, že já žiji jeho život z části s ním, protože nás dělí jen tenká stěna, která rozdělila větší byt na garsonku a dva další pokoje.

Martin ve svém oboru vystřídal snad všechny možné zaměstnavatele. Po nějaké době se buď nepohodl s vedením, anebo se večer předtím někde zpil do bezvědomí a párkrát nepřišel do práce, nebo se hodil na měsíc marod.

Celý život, vyjma pár měsíců,  žije v domě se svou matkou, které polovina domu patří. Jejich vztahem bychom zaměstnali nejednoho psychologa. Matka mu léta půjčovala peníze, Martin si k ní chodí dodnes prát prádlo, občas se tu nají, ale vždy to skončí stejně, hádkou, o které ví celý barák. Pokaždé to ze strany tety vypadá, že s ním nepromluví, ale pak je zase všechno při starém. Vyžaduje od něj pomoc s tím či oným, chodí za ním do bytu, komunikují spolu. Jednou mluvila o možnosti vydědění, ale myslím, že si to rozmyslela. Já z toho mám pocit jakési vzájemné závislosti, závislosti jeden na druhém, neustálé potřebě vyvolávat napětí a budit dojem nespokojenosti a životních strastí, které, jak oba tvrdí, jim život jak na potvoru přináší.

Kromě toho má Martin problém s alkoholem. Pan Nešpor mu po konzultacích sice sdělil, že není klasický alkoholik, ale problém našel. Po mnoha debatách s Martinem, že se má dát dohromady, přestat chlastat a začít normálně pracovat a žít, jsme se shodli na tom, že by se měl chlastu úplně vzdát. Následoval pobyt u Apolináře, kam jsem ho já osobně doprovodila s nadějí, že bude lépe. Jak naivní jsem byla! Ústav opustil asi po měsíci, a to se slečnou, taktéž pacientkou, se kterou si plánoval společný život. Chvilku bydleli v pronájmu, ale opět se vyskytl problém s majitelem. Jaký, to si mohu jen domýšlet. Jeho řečem už nejde věřit. A tak se oba vrátili k matce do baráku, kde má Martin trvalé bydliště, s tím, že si něco najdou. Dodnes tam bydlí. Martin s ničím na baráku nepomáhá, nepamatuji si, že bych ho viděla pracovat.

Jenže to teď není jediný problém. Jeho slečna si díky alkoholu a sklonu k anorexii poležela měsíc v nemocnici. Byla v takovém stavu, že jí lékaři už nedávali šanci. Dostala se z toho. Dnes váží asi 35 kilo, nepracuje a přežívá s Martinem v jednom pokoji.

A já jsem nucena být téměř každodenně svědkem jejich povětšinou nočních hádek! Jak má člověk pak spát! Když si uvědomím, že oba v bytě kouří, a to dost často i v opilosti, ležím někdy hodiny v posteli a promítám si možné scénáře.

Než Martin nastoupil do léčebny, viděli jsme jako jediné řešení vyhodit ho na ulici, aby se probral a uvědomil si, že takhle to dál nepůjde. Jenže ono to není tak jednoduché. Po několika posledních hádkách, kdy už jsem se do toho vložila i já, do určité chvilky naprostý kliďas, však začínám hledat cestu, jak ho z baráku vykopat. Jiná varianta už mě opravdu nenapadá!

Poradíte? Máte nějaké zkušenosti? Jak vycházíte s příbuznými vy?

Reklama