Osmatřicetiletá Ivana je tak zoufalá, že utíká z vlastního domu. Shání jinou nemovitost, kde by ji nenašel její podivný „obdivovatel“. Jeho projevy lásky by se hodily spíš do hororu než do normálního života.

S Ivanou jsem se seznámila úplnou náhodou. Přes realitku se dozvěděla, že jsme prodávali chalupu. Chtěla se přijet podívat. Sice jsme od prodeje nakonec ustoupili, ale řekli jsme si proč ne, třeba dostaneme slušnou nabídku.

Její domek byl k vidění na stránkách realitní kanceláře pod rubrikou Na prodej. Byl to pěkně opravený stateček s velkým pozemkem a stájemi.

man

„Proč to prodáváte?“ ptali jsme se jí.
„Je mi to líto, dala jsem do toho hodně peněz, ale musím odtamtud pryč. Pronásleduje mě psychopat a já už jeho útoky nemůžu vydržet. Vzal si do hlavy, že mě miluje, ale dokazuje to dost hororovým způsobem. Klidně přeleze plot a chodí mi po zahradě. Mám strach, protože on je schopný všeho. Chovám krysaříky a jednoho mi nedávno zabil!“
„To jste nezavolala policii?“
zděsili jsme se.
„Zavolala, ale ti se tím nechtěli zabývat. Byl to jenom pes, mně přece neublížil...“
„No jo, ale pes už přece není jen „věc“, jak to bylo dřív. To si nenechte líbit,“
radili jsme.
„A co si na něm vezmu? Ten chlap je totiž nemocný, trpí maniodepresivní psychózou. Teď je sice v léčebně, takže mám relativní klid, ale je jen otázkou času, kdy ho pustí. Mám spoustu zvířat a nechci, aby se mi na nich mstil. Chovám ještě kamerunské kozičky a prasátka, takže sháním něco s nějakým pozemkem. Ale hlavně daleko od něj. Už jsem z něho sama šílená, nemůžu spát a bojím se. Nikdy nevíte, co od takového člověka můžete čekat.“

Příběh Ivany mnou dost otřásl a nedokázala jsem si představit, jaké to je žít s takovým šílencem v zádech.

Naše chalupa se jí líbila, jenže měla malý pozemek, takže z obchodu nebylo nic. Ale snažili jsme se najít alespoň nějaké řešení do doby, než něco najde.

Ostnatý drát, elektrický ohradník nebo dobře vycvičený velký pes, který by nevítanému záškodníkovi natrhl zadnici… Ivana všechno zamítla: „Kdyby se mu něco stalo, odnesu to já, však víte, jak to tady chodí.“

Asi měla pravdu, známe spoustu případů, kdy si někdo chránil vlastní majetek, ale jakmile došlo ke zranění zloděje, byla to nepřiměřená obrana…

Bylo mi nám jí líto, ale nemohli jsme udělat víc než jí držet palce.

Setkaly jste se někdy s podobným případem? Jak byste se zachovaly v její situaci vy?

Čtěte také:

Reklama