Milá redakce a všechny ženy-in!

Tak tu máme už úterý a téma, při kterém si určitě každá z nás vzpomene alespoň na jeden zážitek, jak myšky měly pré. Ten můj, o kterém bych Vám ráda zanechala pár řádků, je spíše úvahou nad tím, jak někdy zapracuje osud.

Je to asi měsíc, co jsem se s přítelem domlouvala po mailu, kdy bychom si mohli dát rande. Naše srdíčka jsou přes týden od sebe přibližně 100 kilometrů vzdálená, takže jsem nabídla to, že se sejdeme u nás doma a vzdálenost, kterou budeme muset překonat, bude pro nás přibližně stejná, tedy - každý polovinu. Schůzku jsem navrhla na středu a dostala jsem od miláčka kladnou odpověď. „Ano, super nápad, rád Tě uvidím..."

Mamce jsem poslala domů SMS, že ve středu oba přijedeme, aby nebyla v šoku, až budeme zvonit, protože by jistě měla nechaný klíč v zámku. Dalo by se říci, že jsem udělala vše pro to, aby naše setkání mělo hladký průběh. Osud však ještě situaci trochu vylepšil". Mamku oslovila snacha, jestli by nemohla hlídat malého vnoučka. Přesunout se k nim měla ve středu večer. Mamka mi to dala dopředu vědět a já si jen říkala, že kdyby ode mne dopředu nevěděla, že chceme přijet, že bych přijela jen proto, aby myšky mohly mít pré. Takže to bylo takové nevinné, mít domácnost celou pro sebe...

Ne, že by se dělo něco nepatřičného, ale znáte to, být bez dohledu" je prostě neuvěřitelně svobodný pocit. Celá situace měla i své nevýhody, a to, když jsme ráno odjížděli do práce, všimla jsem si, že se svítí v obývacím pokoji... Takže rychle zpět, znovu zamknout a spěchat na vlak, aby mi neujel. A vše dopadlo dobře... Bylo to krásné setkání a docela milá samota pro nás dva, i když jinak nejsem příznivkyní opuštěných bytů.

Vybavuji si, jak jsme dělali akci v bytech spolužáků, když rodiče odjeli, nebo u švagrové... Jó, to byly časy :-) Ale o tom třeba někdy jindy. Ta moje dnešní vzpomínka byla jistě nejsladší!

Pěkný den přeje
bokul


Děkujeme za krásnou sladkou vzpomínku :).

redakce@zena-in.cz

Reklama