Sedím u mrňavého kulatého stolečku v brasserii (no, vlastně je to spíš na chodníku), líně upíjím silné černé café, pozoruji pouliční cvrkot a s každým dalším douškem si říkám: Prodli, vteřino! Ať tenhle okamžik trvá navždycky. Zmrazit si ho a uchovat – a vytáhnout pokaždé, až mě zas bude popadat panika z přemíry povinností, nervozita z nedostatku času a zlost na lidi, kteří se mi pletou do cesty, zrovna když spěchám...

 

Samozřejmě chápu, že ani tady, v Paříži, se život neskládá jen z posedávání po kavárnách. Přesto věřím, že s pařížskou mentalitou se prostě žije snáz. S tou lehkostí a vstřícností, projevující se u každého, počínaje usměvavým policistou na ulici a konče – s odpuštěním – hajzlbábou na nádraží Saint-Lazare, která si šudlá své království hadrem na smetáku a zpívá si u toho z plných plic.

Potřebujete pomoc? – obrací se na nás sama od sebe postarší paní, když nás vidí rozpačitě zírat do plánu v bludišti metra. Jak ochotně se každá prodavačka zeleniny snaží porozumět mojí škobrtavé, ostýchavé francouzštině! Jak přátelští a sebevědomí jsou i distributoři pouličních novin (obdoby našeho Nového Prostoru) nebo muzikanti obcházející vagóny metra… Nádherné černošky se hrdě nesou na vysokých podpatcích, vlají barevnými hábity a chřestí náušnicemi – a vůbec jim nepřekáží jejich sto kilo. Svalnatí černoši zasvítí zuby při sebemenším náhodném střetu pohledů. Tady je sanatorium pro ženskou duši. Každá si tu může připadat jako královna.

 

No dobře, asi nejsem moc objektivní. Nebudu zapírat, že Amélie z Montmartru je jeden z mých nejmilejších filmů a že jsem ji v těch bistrech a tržnicích podvědomě hledala. Pokud se ale člověk nepohybuje jen okolo Eiffelky a na Champs Elyséés (kde řádí gangy snědých žebraček v dlouhých sukních, které turisty zpracovávají podle perfektně propracovaného systému) ani na Montmartru (bacha na pletače přízových náramků, svléknou vás z kůže!!), dají se stopy té opravdové Paříže najít i dnes. Ve střípcích vět, vyslechnutých v krámku nebo na tržišti. V solidaritě, se kterou si i úplně cizí lidé navzájem pomáhají prolézt turnikety v metru. V samozřejmosti, se kterou vám dá prodavačka šneků zadarmo ochutnat svoje zboží.

 

Moje poslední odpoledne v Paříži. Ucucávám svoji kávu pod červenou markýzou a připadá mi, že tenhle život je ten opravdový – zatímco tamten druhý, s uzávěrkami, složenkami a protivnými autobusáky byl jen takový hloupý sen.

 

Milé ženy-in, i když tady veřejně deklaruji svoji vřelou náklonnost k Paříži a Francouzům, vy se ale nebojte napsat i názor opačný. :-)

 

Jaký máte vztah ke Francii a Francouzům?
Znáte nějaké Francouze osobně? Nebo dokonce hodně osobně? ;-)

Byla jste už v Paříži – nebo někde jinde ve Francii?

Kde? A jaké máte odtud zážitky?

Líbí se vám francouzské šansony, chutnají vám francouzské sýry?

A co francouzština, připadá vám šišlavá, nebo naopak lahodná?

Napište mi o tom a demain na redakce@zena-in.cz a s trochou štěstí vás dárek vás nemine!

Reklama