"S poctivostí nejdál dojdeš," říkávaly naše babičky. Jenže "poctivost se nevyplácí" tvrdí prý mnoho soudobých podnikatelů i politiků, kteří nahlas lkají nad tím, že se moudrost našich babiček vytrácí z života veřejného i soukromého. O poctivosti se vůbec hodně mluví. Nejčastěji ve vztahu k penězům. Poctivý je ten, kdo nekrade. Kdo nebere úplatky a nepodvádí. Poctivý nebo nepoctivý může být politik nebo policista, zaměstnavatel nebo třeba soudce. Ale vždycky někdo jiný. Málokdo se ptá po vlastní poctivosti. Málokdo je poctivý sám k sobě. Poctivost totiž není jen o braní úplatků, o podvodech a o krádežích. Není jen o penězích. Je, nebo by měla být, součástí naší každodennosti. Protože v ekonomice morálky, se, narozdíl od finanční sféry, poctivost vyplácí.

Morálka se vyvíjí
Poctivost, jak vidno, tedy souvisí s morálkou. A morální cítění člověka se vyvíjí. Kohlberg rozlišil tři stádia morálního vývoje jedince. Člověk na předkonvenční úrovni jedná jen z obavy před trestem a pokud mu trest nehrozí, dělá si co chce. S tímto druhem lidí počítají zákony a zákonodárci a snaží se je, většinou nepříliš úspěšně, zastrašit hrozbou trestů. Konvenční úroveň s sebou nese přizpůsobení požadavkům společnosti a jejím očekáváním. Takový člověk například nekrade pouze tehdy, když "se to nedělá". Když je kradení společensky přijatelné, klidně krade. Jedinec na postkonvenční úroveni se řídí vlastními, zvitřněnými normami a zásadami. Ani on samozřejmě nemusí být vysněným etickým ideálem. Jeho vlastní normy se nemusí shodovat s konvencemi společnosti a s normami kultury, v níž žije. Z hlediska lidí konvenčních může být takový člověk dokonce označen jako amorální.
 
Poctivost je cíl
Kohlbergovo rozdělení morálního vývoje je samozřejmě trochu schematické. Málo kdy potkáme člověka, kterého bychom mohli zařadit jen do jedné úrovně. Lidé se spíš chovají odlišně v závislosti na konkrétní situaci. I vysoce morální člověk může popřít své normy ocitne-li se pod pro něj neúnosným tlakem okolností. Nebo člověk, který je poctivý v určitém směru - třeba by nikdy neokradl jiného člověka, může klidné okrádat stát. A stejné je to i s poctivostí. Můžeme o ní uvažovat jako o abstraktním ideálu, když ale chceme být "poctiví" měli bychom se spíše ptát po poctivosti v určitých, konkrétních situacích. Poctivost jako vlastnost člověka je tak spíš cíl, o který můžeme v rámci konkrétních situací usilovat, než trvalý stav.

Když poznáme, co je správné...
A co je tedy poctivost, budeme-li ji vnímat jako cílovou metu? Bezpochyby souvisí se ctí. Být poctivý, znamená být čestný. A tak jako čestnost není pouhým opakem lhaní, není ani poctivost pouhým nekradením a nepodváděním. To by bylo hledisko konvenční a povrchní, hodné morální úrovně dítěte. Poctivost jako zvnitřněná hodnota v sobě zahrnuje upřímnost, otevřenost k etickým aspektům života a ochotu řešit je podle norem, které jedinec považuje za správné. Řečeno filosoficky, poctivost je schopnost ptát se svého svědomí a ochota přijímat odpovědi a řídit se jimi. Mnoho antických filosofů předpokládalo, že zlo vychází z nevědomosti. Ten, kdo pozná, co je správné, se podle toho bude chovat. Domnívali se, že je to nutnost. V kontextu naší doby ale můžeme spíš říct, že jednat podle poznaného správného je právě poctivost.

Cynikové začínali jako poctiví občané
Poctivost také můžeme rozdělit na vnější a vnitřní. Nebo spíš na poctivost vůči okolí a vůči sobě. Poctivost vůči okolí se na první pohled může, především pro společnost, jevit jako důležitější. Vždyť co jiného je podkladem vyspělé, morální společnosti, než poctiví občané. Je tu však jeden háček. Poctivost vnější se snadno může stát poctivostí zdánlivou, konvenční, přesvědčením jednotlivců, že oni přece jsou poctiví. A toto přesvědčení se často zakládá na neochotě poznat ono správné, podle kterého bychom měli jednat, na nepoctivosti k sobě samému, svým cílům a motivům. Takováto vnější poctivost založená na vnitřní nepoctivosti se může, z hlediska ekonomiky morálky, ošklivě nevyplatit. Vede totiž často ke zklamání při střetu s realitou, k rozčarování a posléze k budování obran. A tak se setkáváme se zahořklými moralisty, úpícími nad zkažeností světa i s chladnými cyniky, neuznávajícími žádné normy. Mnozí z nich začínali jako poctiví občané...

Být fair k sobě je začátek
Vnitřní poctivost, otevřenost sám k sobě, ochota ptát se a učit se z chyb samozřejmě nikoho neuchrání nejen před nepoctivostí druhých, ale často ani před tím, aby se sám nezachoval nepoctivě. Přizná-li si však otevřeně tuto skutečnost, pokusí-li se alespoň poznat, co je správné, je mu otevřena nejen cesta k poctivosti vnější jako usilování o poznané správné, ale především k sebepoznání, k nalezení jistoty sám v sobě a tím i ke schopnosti snést nepoctivost, s níž se setkává ve světě. Ptáme-li se, jsme-li poctiví, měli bychom mít především odvahu si poctivě odpovědět. Měli bychom být, řečeno moderněji, fair k sobě stejně jako k druhým. Protože se to vyplácí. A buďme k sobě poctiví: o to nám přece jde. Aby se nám to, co děláme, vyplatilo.

Myslíte si o sobě, že jste poctivá? Ukradla jste někdy něco? Lhala jste někdy? Myslíte si, že se poctivost vyplácí, nebo nevyplácí?

(převzato z časopisu 3. pól)

Reklama