Toť otázka! Předpokládám, že je to tehdy, když se člověk osamostatní - přestane být závislý na rodičích - hlavně finančně, ale i duševně.

Je to vždy, když člověk je zodpovědný sám za sebe, a nejvíce tehdy, když už je zodpovědný za někoho jiného. V mém životě to byly dvě etapy. První ve čtrnácti letech, kdy jsem šla studovat na tehdy výběrovou střední školu, kde byl opravdu každý odpovědný sám za sebe, jak při studiu, tak při bydlení na privátě.

Pocit opravdové dospělosti mě přepadl těsně po složení maturitních zkoušek, kdy jsem chodila po parku a najednou jsem si připadala jako v jiném světě, v hlavě se mi ozývalo - tak a teď už jsi paní učitelka. S tím samozřejmě dolehl i pocit velké zodpovědnosti, ne tolik za sebe, ale hlavně za druhé, v mém případě za děti. A věřte, že je to břemeno pro sotva osmnáctiletého človíčka dost těžké.

Dalším prubířským kamenem mé dospělosti byl samozřejmě vztah s partnerem a následující mateřství v necelých devatenácti letech. ,,Tak, jsi mámou, a tohle drobátko čeká, že se o něj dokážeš postarat. A já to dokážu". Děti mám tři, teď právě prochází svým dospíváním a doufám, že vše zvládnou k vlastní spokojenosti, to je totiž také důležité pro ,,dospělost" člověka.

Přeji jim a všem ostatním dostatek odvahy, volnosti, lásky a podpory okolí.


Milá čtenářko,
to bych také chtěl zažít ten pomaturitní pocit dospělosti. Jediné, co jsem cítil já, byl pocit, že jsem zahodil vcelku zbytečně čtyři roky života. Pocit se prohlubuje dodnes a věřte, že vím i něco o břemenu učitelském. Ale o pocitu dospělosti po maturitě jsem si dodnes myslel, že je to mýtus. Díky za rozšíření obzorů!

Chcete mi i vy rozšířit obzory? Napište mi, kdy pro vás skončilo dětství a udělejte to! Redakce@zena-in.cz!

Reklama