Milé Ženy-in, mám tady příspěvek, který chci zveřejnit. Je to velmi citlivá věc a doufám, že i vy naší čtenářce, která prosí o vaše názory, citlivě poradíte. Třeba jste prožily něco podobného. Děkuji vám milá mamijarko za vaši důvěru...

Ráda bych se vám svěřila s něčím, co mě celkem trápí a jelikož je určitě většina z vás matkami, poradíte mi, co mám, respektive nemám, dělat.

Třeba mě odsoudíte, ale snad ne a pochopíte. Jste první, kromě dcery, kdo o tom bude vědět a proto oceňuji anonymitu na tomto webu. Milovala jsem neskutečně svého syna a byl to prostě můj,maminčin chlapeček.

Když v 15 letech tragicky zahynul, zhroutil se mi svět a můj život jakoby skončil. Díky dceři jsem se z toho celkem dostala a fungují dál v rámci možností. Koupila psa, pak se jí narodily moje vnučky a jsem šťastná. Svoji dceru miluju a moc si jí za všechno vážím.

ALE.....jednou, ve slabé chvilce jsem udělala něco, co je opravdu ošklivé a bolestivé.

Stalo se to pár měsíců po pohřbu a já jen truchlila, řekla mi, že už musím jít ven, mezi lidi a také jít do práce, abych myslela i na něco jiného.

Řekla jsem jí, že to pro mne není jednoduché žít bez mého chlapečka a pak tu hroznou větu, že jsem ho měla raději než ji. Dcera kupodivu zareagovala tak, že mi odpověděla, navíc s úsměvem, že to ví a že jsem naivní, jestli jsem si myslela, že to nepoznala. Ale že to chápe a že to zvládnem a dala mi pusu. Tu scénu mám pořád před očima a moc mě to dodnes mrzí. Myslím na to a přemýšlím, jestli to s ní znovu probírat, promluvit si,zda ji to netrápí anebo to nechat být,když to tehdy tak ''sportovně,, přešla.

mamijarka

Reklama