Stopaře s manželem většinou nebereme, v dnešní době člověk nikdy neví… Ale občas nastane situace, kdy uděláme výjimku. Jednou nás stopoval muž v letech a jeho gesto bylo tak zoufalé, že jsme tedy zastavili. Spěchal za přítelkyní a ujel mu autobus. Dovezli jsme ho, kam potřeboval,  vystoupil, jaké bylo moje překvapení, když mi s poděkováním vtiskl do ruky krásnou růži. Doufám, že ji neměl pro onu přítelkyni.

Jednou jsme zastavili vojákovi.
Mladému klukovi, co táhl nějakou tašku a těšil se domů. Sedl si dozadu a začali jsme si povídat. Po chvíli z něj vylezlo, že v tašce má malé štěně vlčáka, kterého chtěli utratit a tak ho uchránil a veze ho domů sestře. „Tak ho honem z té tašky vyndejte“, vybídla jsem ho. Vyndal malé chundelaté klubíčko, které jakmile ucítilo svobodu, začalo se tápavě rozhlížet po okolí a zkoumat ho. Ještě sotva stálo na nohách, bylo neohrabané a bezbranné. Chvíli si nás zvědavě prohlíželo, pak si  hrálo a unavené se potom schoulilo k vojákovi a usnulo. Když jsme byli u cíle, voják pejska zase uložil do připravené tašky a vystoupil. Poděkoval s omluvným úsměvem, po klubíčku zbyla na sedadle loužička.

EvaH

 


Milá EvoH,
to je roztomilé...úplně jsem se rozněžnila a vzpomněla jsem si, jak jsme si vezli domů naše klubíčko.
Teď už je z něj čtyřletý hafík a na sedadle nechává chlupy.
Reklama