„Mějte si mě třeba za blázna, nebo za rozmazlenou nánu, ale k matce se stěhovat nechci, i když bydlení budu muset řešit,“ říká třiatřicetiletá Markéta, která se rozvádí.

„Naše manželství procházelo krizí už delší dobu, přesto mě manželův návrh na rozvod docela zaskočil,“ začíná svůj příběh Markéta. „Snažila jsem se s ním promluvit, ale není to nic platné. Trvá na svém, že něco lepit nemá smysl. Naše manželství ho prý dusí, nic mu nedává a bylo by to prý zbytečné prodlužování agonie, tvrdí pateticky,“ a Markéta se tomu ironicky směje, i když je jí spíš do pláče.

Čtěte také:

„Myslím si, že má nějakou ženskou, ale to tvrdošíjně popírá. No jasně, „svatoušek“…Vždycky bude znít lépe: „Chci žít sám než chci žít s jinou…“ Nedávno se odstěhoval ze společného bytu a prý si na něj nečiní nárok. To je od něj ušlechtilé, že? Byt je stejně obecní a napsaný na mě, takže by neměl šanci. On opustil ženu a dítě, tak co!“

Jenomže mít dva platy a jeden je velký rozdíl. Markéta velký třípokojový byt z toho svého neutáhne. Po odečtení všech nákladů a poplatků by jí zbylo něco kolem pěti tisíc. A to na živobytí dvou lidí není nic moc. K jejímu platu přibudou po rozvodu alimenty, ale i tak to žádná sláva nebude.

Jedno řešení by tady bylo

Byt její matky, která bydlí dokonce nedaleko. Je dostatečně velký, a dokonce v osobním vlastnictví, ale ani jedné se do společného bydlení moc nechce. Matka si zvykla na své soukromí a Markéta nesnáší její rozmazlené psy.

„To by nedělalo dobrotu,“ zavrhuje Markéta. „Bydlení dvou generací je vždycky tak trochu na kordy. Nehledě na to, že máma už si zvykla na své soukromí a má ty dva příšerné psy, kteří jsou rozmazlení, nevychovaní a občas se porvou, a to bych asi nesnesla. Zřejmě bychom se kvůli nim pořád hádaly, a to mi za to nestojí. K mámě můžu přijít na návštěvu, jet s ní třeba i na dovolenou, ale bydlet s ní? To bych na tom musela být hodně špatně.“

Ale jak se říká: Nikdy neříkej nikdy.

Čtěte také:

Reklama