Je to asi deset let zpátky, co jsem od jedné známé dostala darem ručně vyrobenou miniaturní kraječku. Bílá krajka v tmavě hnědém rámečku připraveném k zavěšení na zeď. V galerii se tenkrát podobné kousky prodávaly tak za 2000 za kus, i víc. Jenže - jak vysvětlit dané dobré duši, že si sice velice vážím jejího daru (vím, že výroba takovéto krajky je nesmírně pracná a vyžaduje značnou tvořivost), ale že se mi do bytu vůbec nehodí? Že se nehodí mezi mé rozjásané žluté a oranžové barvy na stěnách, potazích i záclonách, mezi přírodní dřevo, ratan a moje kočky? Že na stěně bude vypadat jako pověstná pěst na oko, ne-li ještě hůř?
 
Vzpomněla jsem si na své známé, kterým tchyně, obvykle pobývající v Podkrkonoší, při jedné z řídkých návštěv darovala obraz krkonošské přírody (nádherná), s jezírkem (nádherné) a s jelenem (fakt moc, moc hezký, hahaha) v popředí. Tchyně byla dobrá duše, zcela jistě to myslela dobře, a tak neměli to srdce kazit jí radost. Pod dohledem tchyně, která asistovala při výběru místa pro obraz, zavěsili obraz na dobře osvětlené místo v obývacím pokoji, hned vedle Odvárkovy krajinky z Vysočiny. Tchyně spokojeně celé odpoledne přecházela pokojem a libovala si, jak obraz celou místnost a jejího ducha pozvedl. Po odjezdu tchyně putoval obraz samozřejmě na půdu. Ovšem vždy před tchyniným příjezdem se na své místo vracel. Zatím nebyli přistiženi, ale já jsem si jistá, že se to jednou podaří. Možná by bylo řešením simulovat požár rodinného domu, a tak se nechtěného klenotu zbavit.
 
A tak i moje kraječka putovala do skříně. A jestli ji nesežrali moli, leží tam dodnes, řeknete si možná. Ne, neleží. S kraječkou jsem navázala poměrně osobní vztah. Při každém přehrabování skříně, při kterém se mi dostala do ruky, jsem ji na chvilku podržela, znovu - už po tisící - se obdivně zahleděla na drobounkou strukturu krajky, vzpomněla na svou známou a kraječku uložila zpět do skříně. Po pár letech jsem měla na návštěvě maminku. Byly jsme doma samy a po odpoledním kafi jsme se usnesly, že spolu uděláme hloubkový úklid skříní. Když mamča narazila na kraječku, zajásala nad její krásou. A tak kraječka putovala na Moravu, do bytu, který se k ní o mnoho více hodil, a kde se kraječka určitě cítila jako doma. A já jsem sebrala odvahu a při příštím setkání s autorkou kraječky jsem se přiznala, že se kraječka tak moc líbila mamince, že jsem jí krajku věnovala. „Já věděla, že se ti do bytu moc hodit nebude," zasmála se od srdce moje známá. Ale říkala jsem si, že - jak tě znám - určitě někoho obdaruješ."
 
A tak jsem přišla o svou kraječku, která mi - kupodivu - začala silně chybět. Je to zvláštní, když vám chybí něco, co jste v podstatě nikdy nechtěli mít a chtěli jste se toho zbavit. Ten pocit znám už dlouho. Když jsem ve svých 18 letech přijela kvůli zaměstnání z Moravy do Prahy, bydlela jsem 4 roky na ubytovně. Celé ty čtyři roky mi visela nad postelí reprodukce jednoho obrazu od Zrzavého. Dodnes nevím, jak se onen obraz jmenuje, ale byla na něm bárka přiražená ke břehu. Ten obraz jsem nesnášela. Nelíbily se mi jeho barvy, nelíbila se mi depresivní nálada vycházející z obrazu. Když jsem se nakonec odstěhovala, začal mi obraz chybět. A kdybych někde v obchůdku na tu reprodukci narazila, určitě si ji koupím. Vím, že se mi nebudou líbit její barvy ani nálada, ale bude to kus mého života.
 
A tak mám doma na stěnách jen to, co se mi líbí. V předsíni zákoutí s knihami a s originálem grafiky zobrazující hejno ptáků, kterou jsem ke svým třicátým narozeninám dostala od bývalého kolegy, který patřil do skupiny tříprocentních a měl neskutečný smysl pro umění a pro krásu. V obývacím pokoji dva akvarely, které jsem si koupila přímo doma u jejich autora, pana Valdhanse, bývalého řídícího ze školy v Bystřici nad Pernštejnem. Stejně je zvláštní, kolik skvělých krajinářů pochází z Vysočiny nebo malovalo právě Vysočinu.
 
Dva malé, zřejmě dost cenné oleje s krajinou v Itálii, které mám zapůjčeny na dobu neurčitou od své kamarádky. Jsou po její mamince a do úschovy jsem je dostala, když jsem odešla od manžela a stěhovala se do holobytu. Neměla jsem tenkrát vůbec nic a ty dva obrázky mi kamarádka dala, ať si byt trochu vyzdobím.
 
Svou podobiznu z doby, kdy mi bylo 16 let. Tenkrát mě tatínek vzal k místnímu umělci, akademickému malíři, podívat se, jak to ti umělci dělají. Pan umělec s námi pohovořil, pak usedl, nakreslil tužkou můj portrét a věnoval mi jej. Vedle podobizny visí akt (žena v předklonu utírající se po koupeli). Je proveden tuší a tak se ty dva kousky k sobě ohromně hodí. Ten akt jsem, stejně jako ony dva malé oleje, dostala od kamarádky. Skoro každý, kdo mě navštíví, se ptá, jestli to jsem taky já. Leze mi to na nervy. Ta ženská na aktu totiž vůbec není hezká. Na rozdíl ode mne. :-)))))
Soutěž:fotografie 
A nakonec svou fotogalerii. Jednu menší stěnu v obývacím pokoji mám vyhrazenou na fotky mých dětí, rodiny, přátel, koček, které už nežijí, a taky své kapely. Prostě fotky všech, co mám ráda. Chcete tam být taky? To byste mi ovšem napřed museli věnovat kraječku. :-))))
 
Kadla
Milá Kadlo,
díky za krásný a vtipný příspěvek. To známe snad každá, že dostaneme nevhodný dárek a nevíme si s ním rady, ale to s tou tchyní by mě opravdu zajímalo. Dejte vědět, až se to proflákne. :-)
Reklama