Vážné zdravotní komplikace jednoho z partnerů vždy prověří pevnost milostného vztahu. Příběh paní Dany ukazuje, že problémy může způsobit nejen samotná nemoc, ale i přehnané obavy o manželovo zdraví.

Dovedete si představit, že by váš partner prodělal infarkt? Změnilo by se něco na vašem rodinném a milostném soužití? Právě do takové situace se dostala paní Dana...

infarkt

Dana se bojí o manžela

Manželství s mým mužem bylo úplně normální. Jsme spolu už šestnáct let, takže jsme si prošli mnoha krásnými zážitky, stejně jako několika krizemi, a mezitím jsme zvládli vychovat dvě krásné dcery.

Můj manžel byl vždy zdravý jako rybička – rád pracoval v lese i kolem domu, měl síly na rozdávání. Proto nás všechny tolik překvapilo, když ho před půl rokem odvezla sanitka do nemocnice s dýchacími problémy a celkovou slabostí. Verdikt doktorů zněl jasně: srdeční infarkt.

Prvních pár dní si pamatuji jen hadičky a otravné pípání desítek přístrojů na jednotce intenzivní péče. Můj velký silný muž, který ve volných chvílích pomáhal chlapům tahat klády z lesa a prořezávat stromy tu najednou leží bledý, slabý a bezmocný.

Nedokázala jsem pochopit, proč se mu to stalo, jak je to vlastně vůbec možné...

Naštěstí se po pár dnech začal jeho stav lepšit a pořádně jsem si oddechla, až ho přesunuli na normální pokoj – to už mě totiž začal komandovat, co a jak musím za jeho nepřítomnosti zařídit, a já věděla, že se mi uzdravuje.

Až když mi ho pustili do domácího ošetřování mohla jsem si konečně naplno oddechnout. Jenže s pocitem úlevy přišlo i něco dalšího – teprve tehdy to na mě najednou všechno dopadlo a já si plně uvědomila, co se stalo a jaké to mohlo mít následky. Vždyť já o něj mohla přijít. Mohl mi zemřít, nechat mě tu samotnou!

Byla jsem na pokraji psychických sil, což jsem si kompenzovala péčí o manžela. Snad nikdy jsem mu tolik nepodstrojovala jako tehdy. Vařila mu oblíbená jídla (pochopitelně v dietnějších úpravách), kupovala filmy na DVD i stohy časopisů, abych ho udržela v posteli, dokonce jsem s ním hrála i karty, což odjakživa nesnáším. Přes den jsem měla vždy haldu práce, horší už byly noci – od manželova návratu z nemocnice mě pronásledovaly noční můry, kdy jsem se budila zpocená hrůzou, že vedle mě přestal dýchat a já si ničeho nevšimla. Ani nespočítám, kolikrát za noc jsem mu nenápadně pokládala ruku na hrudník, zda mu tluče srdce, a byla vděčná za jeho (jindy absolutně nesnesitelné) chrápání.

Když jsem se svěřila kamarádce, řekla, že je to absolutně normální, zvlášť po tom, co jsme prožili. A že se to časem spraví. Jenže uplynulo už několik měsíců a můj strach o manželovo zdraví se nijak nelepší. I když už dávno nastoupil zpátky do práce a doktor mě ujistil, že je v pořádku, bojím se.

Volám mu do práce několikrát denně, abych se ujistila, že se mu nic nestalo. Aby nenosil těžké tašky, jezdím nakupovat sama pod záminkou nějaké slevové akce, a to jen tehdy, kdy manžel nemůže. Dokonce jsem mu už několikrát zatajila závadu v domě a potají volala řemeslníky, byť nemáme peněz nazbyt.

Vím, že to přeháním. Vím, že jsem přestrašená a manžela už tím pořádně štvu, ale nemůžu si pomoci. Jen vidím, jak dceři hustí kolo ruční pumpičkou, a už se mi sevře hrdlo úzkostí. A stejně tak se i bojím s ním milovat. Přestože nám to v posteli vždy klapalo, teď se snažím milování spíš vyhnout. Po celou dobu totiž myslím jen na to, aby to manžel nepřehnal a neublížil tak svému srdci!

Jenom doufám, že kamarádka měla pravdu a časem se vše opět navrátí do starých kolejí, jinak se se mnou už snad rozvede.

Dana

Kam dál

Reklama