Reklama

Doc. PhDr. Jiří Šípek, CSc. z Katedry psychologie FFUK je i přes hromadu titulů před a za jménem hrozně příjemný člověk, se kterým byste si povídali celé hodiny. V mládí chtěl být hercem a teď aspoň hercům přednáší o psychologii a píše pro ně minidramata. A na rozdíl od některých svých kolegů se netváří, že má patent na všechna hluboká tajemství života...

Já vím, že je to teď takové hodně omílané „okurkové“ téma, ale čím to je, že se po dovolené mnohdy cítíme hůř než před ní? Kde děláme chybu? Odpočíváme málo? Nebo špatně?
Čert ví… :-)))  No dobře, tím bych vám asi moc nepomohl. Důvodů bude asi víc, ale jako hlavní mi připadá ten, který je spojený se způsobem našeho života mimo dovolenou, po celý rok. Žijeme v době, která je zaměřená na výkon. Kolik jsme vydělali, kde všude jsme byli, co všechno jsme stihli… Příliš úporně  pracujeme a žijeme. Nemyslete si, taky proti tomu nejsem imunní, vnímám to i na sobě.
A tak se upneme právě na dovolenou. To jen vysněný zářivý bod v dálce. Půl roku ji plánujeme, vyděláváme na ni a šetříme, zařizujeme si volno v práci... pak je potřeba všechno nakoupit, zabalit, auto, kufry, staráme se a strachujeme, jestli všechno klapne, jestli nás neokradou, jestli bude hotel OK…
A konečně jsme tam. Když máme štěstí, tak všechno vyjde - jídlo je dobré, počasí pěkné, uff, konečně si můžeme oddychnout. Pokud patříme k těm šťastlivcům, kteří se dokážou od starostí rychle oprostit, začneme si užívat. Sotva si ale zvykneme, už se začínají objevovat avíza: ježišmarjá, vždyť my už za tři dny jedeme zpátky! A znovu všechno zabalit a znovu nerváky po cestě. Vrcholí to doma, kdy vybalíme všechno špinavé prádlo z kufrů, jsme utahaní po cestě a nevíme, co dřív… a ráno do práce. Prokrindapána, bodejť bychom se necítili ještě hůř než předtím!
Jestliže žijete většinu roku vysoce zátěžovým způsobem, tak dovolená je jen jiným druhem zátěže, který vás možná ještě dorazí.

To je jasné, tomu rozumím. Ale co tedy s tím? Nejezdit na dovolenou radši vůbec?
Myslím si, že největší malér je v tom, že bohužel neumíme dělit náš čas mezi nezbytnou zátěž a odpočinek. Ne makat jako šroub celý rok a těšit se na dovolenou. Dovolená je jako vzácný šperk. Ale myslet si, že během ní dobijete baterie za půl roku nebo celý rok? Nemáte šanci, ty baterie musíte dobíjet průběžně. Měli bychom umět oscilovat mezi prací a mimopracovním životem, vědět, kdy vypnout, odlišovat práci a nepráci, ne jen jiný druh práce. Kde je potom ta radost ze života, po které všichni toužíme?

Můžeme si za to sami, nebo je tlak prostředí tak velký, že se tomu prostě nedá ubránit?
Tlak je na nás opravdu velikej - na druhou stranu je fakt, že se tomu příliš podvolujeme. Ono je to dané historicky i sociologicky, ale může nám být útěchou, že ve zbytku Evropy to mají podobně. Je pravda, že ráno vstávají o něco déle než my a mají o něco lepší návyky, například snídají, začínají den o něco pozvolněji, ale jinak žijí stejně výkonově jako my. Možná vás to ode mne jako od chlapa překvapí, aIe jsem přesvědčený, že vy ženy ještě o něco víc.

Jako že si to míň umíme zařídit nebo že toho máme objektivně víc?
Myslím si, že toho máte objektivně víc. V práci musíte podávat stejné výkony jako muži a i doma se od vás čeká, že budete tu domácnost přinejmenším organizovat.

Díky za uznání. Co si myslíte, je pravda, co se často píše, že týden dovolené je k ničemu?
Týden naprosto nestačí, 14 dnů je úplné minimum. Berte to tak, že první týden je ztracený, teprve na jeho konci začínáme odpočívat. Tři až čtyři týdny by byly ideální.

Ještě by mě zajímalo tohle: Je aktivní dovolená, při které si dáme pořádně do těla a prožíváme různé vzrušující akční zážitky, opravdu dovolená? Nepřijedeme z ní v takovém stavu, že bychom potřebovali ještě jednu? A naopak – není celodenní ležení na pláži spíš „uhnívání“ než odpočinek?
No, někdo je takový krevnatý a musí pořád někam šplhat, jiný si zase lehne u toho moře. Každému vyhovuje něco jiného. Nechal bych každému, co mu vyhovuje – jen ať neprudí ty ostatní a nevnucuje jim tu svoji představu! Klíč vidím v přístupu k tomu – jestliže se vědomě a zodpovědně rozhodnu, že dovolenou prospím, že to prostě chci udělat, tak to udělám a nebudu si říkat, že je to škoda a že bych měl radši lítat po památkách nebo lézt po skalách. Prokristapána, proč bych neprochrápal dovolenou, co je komu do toho? Hlavně si o dovolené neříkejte „já musím“.
Je pravda, že když mám sedavé zaměstnání, chtělo by to něčím vyvážit. Jenomže, jestliže budu rok sedět a pak se někde úplně zničím, tak to je na hlavu, protože tělo něčemu takovému dávno odvyklo. Budu rád, když to přežiju. Když celý rok nic nedělám, tak mě může zničit i nohejbal. Takže - bacha na aktivní dovolenou!

Proč tak toužíme po moři? Co tam hledáme, když jsme odedávna suchozemci? Můžou za to katalogy cestovek s modrými obzory a palmami, nebo je v tom něco víc?
Jedna kolegyně mi nedávno řekla – já se na moře potřebuju dívat. Ne se u něj válet. Koupat a opalovat se můžeme i na Lipně, to není to hlavní. Moře, to je věčně nezodpovězená otázka – co je za obzorem... Je to fenomén, který nás tak nepředstavitelně, tak úžasně přesahuje, že nám při každém pohledu, poeticky řečeno, vmete do tváře otázku: „Co jseš zač, človíčku?“

Díky za rozhovor.

Taky míváte „post holiday syndrom“ neboli šok po dovolené, nebo se po ní cítíte skvěle odpočatá?
Pociťujete po dovolené hrozný odpor k práci, beznaděj (do další je tak daleko...) a jiné nepěkné věci?
Daří se vám uskutečňovat dvoutýdenní nebo delší dovolenou, nebo ji máte rozkouskovanou na drobné?
Umíte odpočívat i v průběhu roku, dokážete jasně oddělit práci a volno, povinnosti a potěšení?