Reklama

Dobrý den, mám 5-ti letého syna a můj přítel má taky 5-ti letého syna. Můj je starší o 6 týdnů. Společně bydlíme od července 2009 a musím přiznat, že mi ten jeho někdy lezl na nervy. Neustále se dožadoval jeho pozornosti, na mého žaloval, já se pak na svého syna zlobila, protože mi např. jeho syn bonznul, že o mě malý řekl, že jsem kráva, atd. Byl strašně ukňouraný, vybíravý v jídle a tím, že rodiče ve výchově nebyli důslední, slovo NE! nesl strašně těžko. Postupem času jsem ale do toho chaosu vnesla i já svůj řád a některé věci holt nejsou tak, jak malí chtějí. Přítel si k mému synovi hledal cestu těžko, někdy před spaním můj syn volal, že chce tatínka, plakal, přítel s ním moc nemluvil, prostě bylo poznat, že to není jeho zlatíčko. 

Asi tak před měsícem se to zlomilo. Všichni 4 jsme spolu strávili Vánoce i Silvestra a když jsme jeli společně mého syna odvézt tatínkovi, stalo se, že bývalý byl tak namol, že byl agresivní a já mu malého nedala. Syn moc plakal, že je jeho otec zlý (mě před ním řekl, že mi dá bombu). Můj přítel byl z toho paf, všichni jsme jeli domů a to, co se stalo, ho hluboce zasáhlo. Bývalému volal, pak i psala sms, že takhle malému nebude nikdo ubližovat a že očekává, že se s ním spojí a malého dostane jen v případě, že se bude chovat slušně ke mně a malého nebude tahat do hodpody a nebude pít. On se samozřejmě na schůzku nedostavil, ale od té doby se ke mě bývalý chová daleko lépe, slušně, nepřikazuje mi, kdy si vezme malého a tak.

Myslím, že ta změna nastala u přítele zrovna tehdy. Asi si uvědomil, že se musí chovat hezky i k mému zlatíčku, že si to zaslouží. Teď čekáme miminko, děti jsou skvělé, pusinkují mi bříško a jsou oba zlatíčka a já jsem strašně ráda, že je mám. Pochopila jsem, že není možné je srovnávat, jsou rozdílní, ale mají se rádi, těší se na sebe. Já mám malého v péči a syn přítele je u nás 2x do týdne a každý  druhý víkend a můj se nemůže dočkat, až si budou hrát. Teď jsou všichni 3 na horách, jezdí tam jen tatínkové a děti. Syn je nadšen, vůbec mu nevadí, že s ním nejsem, a to se do té doby beze mě v noci ani nevyčůral. Myslím, že jsme to zvládli, ale chce to pořád se snažit a přijmout rozdílnost povah, ne je měnit. Pevné nervy všem, co jsou na tom podobně. SKROLANT

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Tak tohle vyznání semi moc líbilo. Kdyby to tak fungovalo všude! S rozumem, vyrovnaností... Simona

A jak je to u vás doma, milé čtenářky? Jestli patříte do velké skupiny těch, které se stýkají s nevlastními dětmi, nebo jsou vaše ratolesti nevlastní pro vašeho partnera, napište nám, co všechno řešíte a s jakým úspěchem. Těšíme se na adrese:

redakce@zena-in.cz