Reklama

Přečtěte si příběh naší čtenářky Minerálky7 třeba jako výstrahu. Nikdo nikdy totiž nevíme, kdy nás něco podobného potká... Reakce lidí, kterým věříme a kteří mají náš osud v rukou, jsou totiž nevyzpytatelné.

pc

Co jste dělali touhle dobou před sedmnácti lety? Já to vím úplně přesně - šla jsem první den do nového zaměstnání. Kamarád mi dohodil místo u svého známého v kanceláři nově vzniklého grafického studia. Byla jsem úplně první zaměstnanec firmy a nastupovala jsem jako asistentka ředitele. Mým úkolem mělo být naučit se pracovat s počítačem (do té doby jsem považovala za životní úspěch, když se mi ho podařilo spustit správným čudlíkem), zvedat telefony, vařit kafe, běhat na poštu, zkrátka být taková ta klasická holka pro všechno za minimální plat. Byla jsem mládě chvilku po škole a říkala jsem si: „Fajn, něco se naučím, získám aspoň nějakou praxi a pak si najdu lepší místo“.

Jaké bylo mé rozčarování, když hned první den přede mě šéf postavil obrovskou krabici plnou knih a řekl mi: „Na co budeš zvedat telefony, stejně bude každý chtít mluvit se mnou, tady máš materiály a sestav z toho učebnici dějepisu.“ V tu chvíli mi poklesla čelist a dvacetileté sebevědomí zmizelo kamsi do ponožek. Můj zoufalý výraz připomínal „boží telátko“. Ukázal mi v knížkách založené stránky s obrázky, k tomu prapodivný počítačový program T602, a řekl jen: „Všechno tam máš napsané, tak to poskládej dohromady, a ať to nějak vypadá!“

První měsíc jsem chodila domů snad denně se slzičkami v očích. Nešlo to a nešlo. Když už se mi podařilo počítač správně spustit, skřítci záškodníčci mi někam schovali texty nebo mi různě vytahovali z počítače kabely, pořád mačkali něco na klávesnici a na mě blikaly nejrůznější vykřičníky a výhružná červená okna. Dodatečně oceňuji odvahu svého šéfa zaměstnat naprostého počítačového analfabeta na pozici, na které se od počítače nevstane celý den. Hodil mě do vody a nechal mě plavat. Naštěstí mi tvrdá kozoroží hlava nedovolila vzdát se bez boje. Zarytě jsem každý den dělala ty samé chyby, dokud se jednou nestal zázrak. Dodneška si myslím, že se spíš ta banda škodolibých trpaslíků konečně unavila.

Kafe jsem šéfovi nikdy neuvařila, stejně jako jsem nikdy nedokončila učebnici dějepisu - pochopila jsem, že to byl od šéfa test, kolik mám trpělivosti a také - na něčem jsem se grafiku naučit musela, a kdyby mi dal jen tak nějaký cvičený text, o kterém bych předem věděla, že ho mám jen k učení se, neměla bych tolik snahy. Když jsem pak pod první hotovu prací našla svoje jméno, cítila jsem obrovské zadostiučinění.

Po čase přibývali další zaměstnanci a ve mně narůstalo sebevědomí. Bohužel úměrně tomu nenarůstal můj plat - přímo bych řekla, že zamrznul na základním minimu. Vděčná za to, co všechno se neustále učím, jsem nedokázala najít odvahu a říct si o přidání. Namísto toho mě po více než roce oslovila jiná podobná firma s nabídkou, ať pracuji na stejné pozici pro ně, ale za dvojnásobný plat. Celá roztřesená jsem položila šéfovi na stůl svou výpověď.

Nepřijal ji, ale nabídl mi práci na ŽL. Ani jsem pořádně nevěděla, k čemu živnostenský list je, v hlavě mi běželo jen: „Plno papírů, účetnictví, starosti - jdi od toho!!!“ Ale stejně jsem nakonec svolila, nechtělo se mi opouštět firmu, kde jsem se cítila jinak dobře. A tak začala moje éra malého českého živnostníčka.

Běžely roky a všechno skvěle fungovalo. Až do doby, kdy jsem začala šéfovi „přerůstat přes hlavu“. Najednou jsem o grafice věděla víc než on a hlavně - začali to tak vnímat i klienti a mnohdy mu říkali: „Dejte nám rovnou k telefonu Vaší kolegyni, my to vyřídíme přímo s ní.“ Mužská ješitnost byla krutě raněna. Pak mi pár prestižních klientů firmy nabídlo tykání a „dílo zkázy“ bylo dokonáno.
Netuše naprosto nic zlého jsem poslední listopadový den odvedla jako vždycky spolehlivě všechnu práci, pomalu jsem vypínala programy a chystala se k odchodu, když se otevřely dveře kanceláře a mezi nimi mi šéf jednou větou oznámil: „Mám pro tebe špatnou zprávu - zítra už nechoď do práce, co nejrychleji vypni počítač, hned teď mi vrať klíče, sbal se a odejdi, zítra místo tebe nastupuje nový člověk.“ Lotova žena byla proti mně v tu chvíli z másla. Asi po dvou minutách, kdy přišel zkontrolovat, jak jsem na tom s balením věcí, mi řekl, že pokud přijdu ještě následující den do kanceláře a svého nástupce uvedu do zakázek, dostanu od něj kladná ohodnocení pro další práci.

Ten den jsem ani nedokázala brečet. Po 17 letech, kdy jsem práci dala maximum, doma slyšela jen jak pořád pracuju a na nic nemám čas, jsem si připadala jako hadr na podlahu, bylo se mnou dokonale vytřeno. Celou tu dobu, kdy jsem pracovala na živnostenský list, vše fungovalo na ústní dohodě. Po tolika letech jsem neměla důvod pochybovat. Často se stávalo, že jsem nedostala včas peníze, naopak někdy jsem dostala zase na několik měsíců dopředu - všechno bylo založené na vzájemné důvěře. Dnes už bych takovou chybu neudělala. Díky své důvěřivosti a víře v poctivost lidí jsem zůstala bez prostředků, protože mi samozřejmě v tu dobu dost peněz dlužil. Znáte přece zásadu správného podnikání - pozdě platit faktury...

Následující den jsem do firmy přišla předat zakázky, přece jen jsem chtěla v oboru zůstat, a tak jsem kladné hodnocení potřebovala. Nový člověk byl sympaťák, fajn kluk, který k tomu všemu přišel jak „slepý k houslím“. Údajně ho šéf oslovil přes inzerát cca 3 týdny před tím, než mi dal vyhazov. Je jasné, že už v tu dobu plánoval mi nezaplatit. Věděl, že soudit se s ním nebudu, v našem státě by mi to bylo k ničemu. Zklamal mě na celé čáře - 17 let jsem ho uznávala jako šéfa, člověka, který svému oboru rozumí a dává mi příležitost se hodně naučit.

Začala jsem hledat nové místo, a co myslíte? Kamkoliv jsem zavolala, v první chvíli jásot, že jsem pro ně ideální člověk (17 let v oboru mi udělalo docela slušné jméno), ovšem další den telefonát, že je jim líto, ale nemohou mě přijmout. Dva zaměstnavatelé nepřímo přiznali, že si ověřovali mé reference a můj bývalý šéf jim doslova řekl, že si NEPŘEJE, aby mě zaměstnali. A oni si to s ním nechtějí rozházet. Ptáte se, proč to dělal? Protože dobře věděl, že klienty jsem ve firmě držela já, a jakmile bych grafiku dělala jinde, odešli by za mnou...

Asi měsíc jsem se plácala střídavě v depresích. Bývalí klienti mi volali zděšení, kde jsem, a přemlouvali mě, ať pro ně pracuji i bez hlavičky firmy sama za sebe. Možná jsem srab, ale nešla jsem do toho. I když moje působení ve firmě skončilo, jak skončilo, a z mnoha stran jsem slyšela: „Je to „PÍP“, pomsti se mu!“, nechtěla jsem klesnout na jeho úroveň, nechtěla jsem udělat podraz já na něj a klienty mu přetáhnout. Možná jsem blbá, ale chci mít sama před sebou čisté svědomí. A tak jsem udělala další z „osudových“ rozhodnutí svého života - pověsila jsem grafiku na hřebíček, a ten pečlivě zamknula ve skříni.

Učím se teď hodně nového, ale nelituju ničeho, co mám za sebou. Znovu se objevili moji staří známí - skřítci záškodníčci, zase mi dělají paseku v počítači, škodolibě se mi chechtají a já opakuji stokrát ty samé chyby, ale věřím tomu, že jednou se to změní a budu v tom, co dělám, dobrá. Možná se ke grafice ještě někdy vrátím a možná ne, každopádně teď mě moje cesta vede úplně jiným směrem a já udělám všechno pro to, aby to byl směr správný.

Jednali byste stejně, kdybyste se do podobné situace dostali? Nebo byste se snažili šéfovi - podrazníkovi oplatit stejnou mincí? Ten měsíc Minerálka7 jenom nebědovala, já totiž vím, že okamžitě začala jednat a nikdy optimismus neztratila. Velice usilovně na sobě pracuje, a proto má můj velký obdiv!