Reklama


Nastal čas provětrat volány plesových rób, vyhnat moly z maturitních či svatebních obleků a vyrazit do víru tance.

Nastal čas praskajících zipů, nedopnutých sak a těsných bot.

Jako bych to měla před sebou.

Maminka stojí v natáčkách a kombiné před otevřenou skříní a zkouší jedny šaty za druhými.
Stále to není ono.
Na posteli a všude okolo jsou rozloženy žoržetové, taftové, krajkové... s rukávky i bez.
Jedny už nejsou moderní, druhé mají flek od červeného vína, třetí jsou na její věk už moc odvážné a u čtvrtých nedopne zip po vánočním hodování.
Oblékne si páté a obrátí se na tatínka: “Co tomu říkáš?“
“Mně se stejně nejvíc líbíš v těch modrých,“ odpoví taťka, aniž zvedne oči a pokračuje ve zkoumání nepatrné dírečky na klopě vlněného saka.
“Ale, prosím tě, ty už jsem měla třikrát, co by tomu řekla Varcholka.“


Tenkrát mí rodiče žili bohatým společenským životem.
Nevynechali snad jediný ples v místě a okolí.

Občas přinesli i nějakou obskurní výhru z tomboly.
Někdy to byly plastové kalíšky věrně napodobující broušený křišťál, jindy kouřem nasáklý máslový dort, a jednou dokonce zajíc z venkovského honu, který visel zcepenělý za oknem.
Chuť broků, které jsme plivali při nedělním obědě, mi zůstane v paměti stejně živě jako maminčiny plesové šaty.

Vybavuji si tu zvláštně archaickou, mýdlově levandulovou vůni její skříně.
Když nebyla doma, s oblibou jsem se v jejím šatníku přehrabovala.
Nejradši jsem měla její svatební šaty, které byly tak rafinovaně střižené, že by se za ně nemusel stydět ani vyhlášený módní salon.

Tenkrát, v padesátých letech, je šila její sestra a dodnes mě fascinuje nápaditost a fantazie, se kterou dokázala tvořit.
Šila jí i některé koktejlky, ve kterých maminka vždycky perlila mezi šedými myškami.
Jedny byly z fuchsiově růžového taftu, potažené černou krajkou.
Tatínkovy oblíbené byly tmavě modré, vyšívané sekanými korálky.
A ty nejkrásnější, z indického zlatavého brokátu, vidím na mamince, jako by to bylo včera. Moc jí slušely.

Bohužel, zálibu v tanci a plesech jsem po ní nezdědila.
Taneční jsem kategoricky zavrhla, neboť představa mých do O tvarovaných nohou v šatech mi naháněla hrůzu.
Jediný ples, který jsem byla ochotna absolvovat, byl maturitní.
Nechala jsem si ušít dlouhé, zářivě červené šaty, do kterých jsem schovala křivé nohy, nejistý valčíkový krok i plachou introvertní duši.
Cítila jsem se sebevědomě, proplouvala sálem jak ohnivá střela a kochala se obdivnými pohledy spolužáků, kteří mě po celé čtyři roky vídali jen v kalhotách.

Tím začala a slavně skončila má plesová a taneční kariéra a já jenom doufám, že mé dcery nepůjdou v mých šlépějích.

Zatím to vypadá nadějně.
Nohy po mně nezdědily a příští rok jdou do tanečních.