Reklama

Bylo léto létovaté a horko se na nás sápalo zpoza každého rohu jak hladové zvíře. Svěží vánek usnul spánkem Šípkové Růženky a déšť si vzal dovolenou...

...stejně jako my.

 

I přesto, že jsem byla v pátém měsíci těhotenství, vůbec jsem se nebránila myšlence vyrazit na čtrnáct dní do Adršpachů a užívat si tam klidu, ticha, přírody a dalších prímových věcí, které k dovče prostě patří.

 

Vybrali jsme si krásnou chatičku, která se v katalogu cestovní kanceláře tvářila jako chaloupka přímo z pohádky (všude kolem les, pole, louky a divoká zvěř) a já večer co večer usínala s představou, jak fantastických čtrnáct dní máme před sebou.

Ach jo, už aby byl srpen – posteskla jsem si těsně před tím, než jsem odplula na loďce s převozníkem jménem Spánek.

 

Kdo si počká, ten se dočká. A dočkala jsem se i já. Byl horký srpnový den a my KONEČNĚ vyrazili na onu vytouženou dovolenou.

Horko nehorko, já si cestu užívala – k zoufalství zbytku osazenstva jsem zpívala (myslela si že zpívám) staré odrhovačky, cpala se tím, na co miminko mělo právě chuť, a každou půl hodinu řvala, že chci zastavit, protože se prostě musím vyčurat.

 

Do cíle jsme dorazili v odpoledních hodinách. Slunce nebylo sluncem, nýbrž žhavou koulí, která chtěla spálit svět stůj co stůj, a my šťastni jak malé děti vystoupili z pece jménem auto.

 

„Jéééé...,“ nabrala jsem čerstvý vzduch do plic s takovou vervou, až se mi zatočila hlava. „Tady je ale kraviček!“ Zaclonila jsem si jednou rukou oči a druhou si podepřela bolavá záda.

 

Škoda, že ani tady nejsou ty krávy zelený – pomyslela jsem si a zahnala vzpomínku z dětství, kdy jsem milovala malou, umělohmotnou, zelenou kravičku, kterou měla moje babička uschovanou s ostatními hračkami v krabici pod postelí... (Fakt jsem tehdy věřila, že jsou krávy zelený!)

 

Ale nechme krávy krávami, stejně nikdy zelený nebudou, a vraťme se k „chaloupce jako z pohádky“.

 

Chaloupka z fotografie cestovky neměla nic společného s chaloupkou v realitě.

Mávla jsem nad tím rukou. No a co? Stejně budeme většinu času trávit venku... Chodit na procházky, na houby, na borůvky, tak mi může být úplně fuk, jestli ta chaloupka není až tak hezká, jako se prezentuje v katalogu....

 

No jo, jenomže milá chaloupka ...  né že nebyla jen hezká, ona byla i plesnivá.

A to plesnivá tak, že stěny v místnostech připomínaly pěkně starý Hermelín nebo Nivu. Mrkala jsem na stěny jak porcelánová panenka a v němém gestu otevřela pusu.

 

Majitel chalupy nás nadšeně provedl místnostmi a vyprávěl a vyprávěl a vyprávěl.

O chatě? O místě? O plísních? Ne, kdepak.

Vyprávěl o tom, jak sem bude den co den dojíždět, protože má práci na zahradě.

Vyprávěl o tom, že bude řezat stromy, protože mají nějakou chorobu (jakou chorobu měly si už nepamatuji).

Vyprávěl o tom, že i když tu občas bude spát ve vedlejší místnosti, tak nás rušit nebude, jen kdybychom snad sami měli chuť si s ním u večerního ohně povídat..

 

(Neměli!!!! Copak v katalogu nestálo, že je objekt v perfektním stavu, po rekonstrukci a že v době dovolené se majitel v objektu nezdržuje???)

 

Mně, jakožto emotivně naprosto rozhozené těhuli, se začaly koulet po tvářích slzy jako hrách. „Tadýýýý nebudůůůůů....,“ vyla jsem přede dveřmi jako k smrti trpící pes.

 

A nebyla jsem tam.

Manžel stěny chalupy vyfotil, naházel zavazadla zpět do auta a frrrrrrr, opět jsme vyrazili. Tentokrát k domovu.

Ale to léto jsem dovču přeci jen měla ;o)

Cestovní kancelář nám vrátila nejen plnou částku peněz, ale dokonce se i omluvila a dostali jsme slevu na námi vybranou chalupu, která už tentokrát byla skutečně jak z té pohádky ;o)

 

Jenom perník chyběl a zelený krávy ... ty tam taky nebyly.