Nesnáším mrazivá rána a škrábání ledu na sklech auta. A to je teď na denním pořádku. Zatímco zápasím se namrzlou krustou na oknech svého auta, jiní řidiči vyjíždějí z tepla svých garáží a pohodově se usmívají.

eye

„Jen se smějte, snobové, já tu tisícovku nebo patnáct set za místo v garáži prostě nedám!“ Možná si řeknete, že to není moc a za to pohodlí a bezpečí to určitě stojí, jenomže já jsem „škrt“ a nechce se mi vyhazovat tisícovku jenom proto, že jsem líná škrábat.

A tak se po několik zim řadím k nasupeným řidičům, kteří zápasí s ledem, startérem a podobnými nepříjemnostmi, které s sebou mrazivé počasí přináší.

Až nedávná příhoda mě přiměla k rozhodnutí „ustájit“ auto alespoň na zimu

To když jsem ještě za tmy marně hledala škrabku. Sakra, musela mi vypadnout z přihrádky ve dveřích, nebo jsem ji v nějakém pomatení smyslů či z obyčejné roztržitosti položila na kapotu a odjela. Moje blbost. Ale co teď budu dělat? Nehtem to asi nepůjde. Rozhlížela jsem se okolo sebe a hledala vhodný předmět, kterým bych ošoupala namrzlou jinovatku.

Prošmejdila jsem kabelku, všechny tajné i viditelné zásuvky v autě, až jsem narazila na cédéčka. Tím by to možná šlo... Ale přece si nezhuntuju svoje milované Pink Floydy? Tak jsem udělala výběr a obětovala jakési klavírní miniatury, které už jsem znala nazpaměť a moc mě už nebavily.

Šlo to s nimi skvěle a mohu vřele doporučit. Pokud se dostanete do podobně svízelné situace, staré CD vám udělá dobrou službu. Možná skoro lepší než originální škrabka.

Pravda, už jsem si cédéčko nezkoušela přehrát, to bych od něj chtěla asi moc, ale jako náhradní škrabku ho v autě vozím pořád.

I když teď už ji asi nebudu potřebovat. Už brzy se zařadím mezi spokojené garážové řidiče, kteří sice platí, ale neškrábou.

Reklama