Čekání na plastickou operaci očních víček, na kterou se chystají naše redaktorky Dana s Marií, by se s trochou humorné nadsázky dalo přirovnat k cestovní horečce.

 

 

Směsice těšení a úzkosti. Strach z neznámého. 

 

Dana s Marií nasedají spolu s Klárou, která je bude fotografovat, do auta a vyrážejí směr Malvazinky, kde má v centru Perfect Clinic dojít k jejich proměně v krasavice. Silácké řeči pomalu střídá tiché kuňkání a smích se už úplně vytratil.

 

 

Věci nabírají rychlý spád. Abychom zaplašily narůstající nervozitu, děláme si při převlékání do operačního mundůru srandičky. Jakou barvu nemocničních pantoflí zvolit, jak mi ladí nehty ke kalhotám atd, popisuje následující sled událostí Dana.

„Tak kdo jde první?“

„Já,“ nedám Marii šanci.


Ještě společné foto s šéfem kliniky, doktorem Romanem Kufou, který naše operace provede osobně, a už uléhám na operační stůl. Přikryjí mě zeleným plátnem tak, že mi kouká jen okolí očí a nos. Zkřížím ruce jako v rakvi, a ani nedutám. Lékař energickými tahy předkreslí řezy, jako když krejčí dělá střih. :-)

 

Injekce s anestetikem není zrovna příjemná (která je), ale působí tak rychle, že na mně můžou začít pracovat. Nic necítím, jen nepříjemné čůrky, co mi stékají až za uši. Jsou kupodivu chladné, ale pot to asi nebude.
 

Všechno jde strašně rychle, vnímám jen pokyny operatéra (ale žádné skalpel, nůžky, odsávat, jak jsme zvyklé ze seriálů), jsou to spíš nekonkrétní náznaky, citoslovce. Slyším hudbu, což je uklidňující, a nějaké pípání.

 

 

Jediné, co by se dalo nazvat bolestí, je tlak při odstraňování tukových váčků v hloubce víčka, ale i to se dá vydržet. A první oko se už může zašít. Odfouknu si a povolím sevření prstů. Operaci druhého snáším kupodivu lépe, i když vím, co mě čeká...  

Hotovo! Ještě čerstvé rány přelepit proužky náplasti a... už se zvedám... to není vše, jemně mě přitlačí zpět. Ještě gázové polštářky, přes které mám oči chladit ledem (postačí i mražená zelenina). A spát dnes pokud možno v sedě!

Teď už se konečně mohu zvednout. Jenže tak rychle jim ze sálu zase neuteču. Obličej mi tíží kamenná škraboška a trošičku se mi motá hlava. Ale to nejhorší mám snad za sebou.

Teď je na řadě Marie a vůbec jí to nezávidím...
 

 

.........................................................................

...Zatímco mě Dana nekompromisně předbíhá s tím, že na ni bude čekat kamarádka, aby ji odvezla, (ale mám ji prokouknutou: Bojí se aby byl operatér ještě „čerstvý“), přijímám pozvání do soukromí předsálí, které slouží jako malá odpočívárna a zázemí pro lékaře a zdravotníky. 

Abych rozptýlila nervozitu, z dvojice přítomných lékařů tahám rozumy a rádoby zasvěceně přidávám své vlastní laické postřehy... Hm, nechápu, proč se tolik smějí...

Za chvíli přichází na kafe Klára, která průběh obou operací fotografuje. Není mi moc do smíchu, když si prohlédnu první Daniny fotografie, ale aspoň trochu vím, co mě čeká.  

 

Hodina je pryč, konečně se vrací pobledlá Dana, statečně se usmívá a kromě legrační bandáže na očích vypadá celkem dobře (alespoň ten zbytek, co je z ní vidět). Trochu jsem se uklidnila. Optimisticky mě poplácá po rameni a už můžu na sál.

 

 

Na operačním sále mě však předchozí furiantství přece jen opouští. Po nezbytné fotce očí před operací uléhám na stůl. Na nohu mi připevní snímač – prý kvůli sledování krvácení – a operace může začít. Pevně sepínám ruce na břiše a zavírám oči...

 

Po delší chvíli, kdy nechtíc slzami tvrdošíjně smývám lékařovy snahy zakreslit v obličeji cestu řezu, se konečně dílo zadaří. (Dokud si nezvyknu na manipulaci s víčky, slzy se samovolně spouštějí, nemohu je zastavit.) A pak už přichází první vpich.

Operatér – renomovaný plastický chirurg Roman Kufa spolu se svým kolegou – Lukášem Frajerem nejprve speciálním roztokem umrtví a „nafouknou“ pravé horní víčko a na vyznačeném místě provedou řez. Cítím tlak, vidím práci s nástroji, operace začíná. Jsem v pohodě, díky anestezii mě nic nebolí, doktor Kufa mě uklidňuje, že je vše v pořádku a že se není čeho bát.

 

 

Další mé pocity se na rozdíl od Dany trochu různí. Hudbu nevnímám, uvědomím si ji až v okamžiku, když pan doktor požádá, aby někdo přeladil věčně „rapující“ stanici. Vnímám i pokyny asistentům, a dokonce se pokouším o reportáž přímo za chodu. Ale přes roušku mi není moc rozumět.

Na nepříjemné úkony mě pan doktor pokaždé upozorní: Teď to trochu štípne, teď to bude tlačit, teď to maličko zatahá. Ale díky anestetiku necítím bolest, jen tlak.


Největší potíže mi dělalo zvedání očí v sloup (kvůli správnému vedení řezu) – vůbec nic jsem totiž neviděla, a tak jsem ani nevěděla, zda opravdu plním pokyny operujícího. Později jsem začala vnímat ruku s jehlou, kterou mi na závěr primář Kufa sešíval rány. Tak už to mám za sebou, nechtěná kůže je pryč, a i když teď budu řešit otoky, až splasknou, budu krásná... Už jsem se začala těšit.

 

Když mi konečně pan doktor omyl obličej a nalepil ochranné náplasti, pomalu jsem se posadila a po chvilce se sesoukala na zem. Trochu se mi motala hlava, ale lékařova asistentka spolu s Klárou mi pomohly do šatny.

Pod dozorem jsem se převlékla do civilu, a pak mě už Klára dopravila autem až domů před dům.

V klidu domova pak přistupuji k zrcadlu. První pohled připomínal masku hokejového brankáře. To je jasné, s tím jsem počítala. Pokouším se v polosedě usnout, chvílemi se to i daří.

Ráno po téměř probdělé noci (kdy jsem na obličej poslušně podle pokynů střídavě přikládala kostky ledu) však už bylo moudřejší večera a situace se viditelně zlepšila. Otoky a modřiny sice evokovaly pád přímo na nos, ale díky obkladům se den ode dne zmenšují... Tak už se nemůžu dočkat, až si „nové oči“ po splasknutí prohlédnu.

 

Plastická operace očních víček – blepharoplastika:

Oční víčka jsou funkčně velmi exponovaná, proto také v této oblasti nastávají první viditelné projevy stárnutí pleti. Věkem dochází ke ztrátě elasticity kůže a na víčkách se vytváří kožní nadbytky. Ty mohou být ovlivněny i dalšími faktory jako dědičnost, typ kůže, životospráva, alergie, onemocnění ledvin atd. Nejedná se pouze o vadu estetickou, ale i funkční, která vyvolává pocit únavy a bolestivost očí.

Výkon se provádí v místním znecitlivění ambulantně nebo při jednodenní hospitalizaci. Při této plastické operaci odstraňujeme nadbytečnou kůži z víček a zároveň dle potřeby redukujeme tukové váčky, které tvoří měkké lůžko pro oko v oční dutině. Výsledná jizva na horním víčku je situována v místě přirozené rýhy, do které se skládá kůže při otevření. U dolních víček vede těsně pod řasami.

 

MUDr. Roman Kufa

Plastický chirurg a držitel licence České lékařské komory v oboru plastické chirurgie, MUDr. Roman Kufa, absolvoval dlouhodobou stáž ve Velké Británii a pracoval jako plastický chirurg v Německu. Specializuje se na kosmetickou chirurgii, chirurgii ruky a mikrochirurgii. Působí kromě své soukromé praxe v Perfect Clinic také na Klinice plastické chirurgie FN Bulovka v Praze. Je členem společnosti JEP v oboru plastická chirurgie, estetické chirurgie a chirurgie ruky, dále je členem společnosti pro využití laseru v medicině a členem The International Confederation for Plastic Reconstructive and Aesthetic Surgery (IPRAS) a také International Society of Aesthetic Plastic Surgery (ISAPS).

 

MUDr. Kufa se pravidelně a aktivně zúčastňuje mezinárodních kongresů a seminářů v oboru plastická chirurgie, kde jednak přednáší, a jednak se seznamuje s novými technologiemi a výsledky výzkumů, které pak aplikuje do své praxe. 

 

Centrum plastické a estetické chirurgie Perfect Clinic

U Malvazinky 5, 150 00 Praha 5

Tel. +420 603 560 856

Reklama