Zdraví

Pláčete? V slze je síla...


Ze všech žijících tvorů na zeměkouli pláče z duševních příčin jenom člověk. Někdo míň, někdo víc. Pláčeme ale občas všichni a není se za co stydět. Říká se, že ženy jsou emotivnější a pláčí častěji než muži. Je to ale pravda jen z půlky. Emotivní jsou muži prakticky stejně, jen skutečně méně pláčí. A to pouze proto, že jim společensky zažitá pravidla velí emoce skrývat. Například autorka tohoto článku brečí i u Krtečka a podle psychologů je na tom vcelku dobře. Pláč je totiž zdravý hned z několika důvodů.

Není pláč jako pláč

Přesto, že kompletní uzlíček všech příčin a spouštěcích mechanizmů lidského pláče ještě vědci úplně nesvázali, prozatímní výzkumy přinesly už mnoho výsledků. Kupříkladu již můžeme s jistotou říci, že slzy, které proléváme při krájení cibule, mají naprosto jiné chemické složení než slzy spojené s duševními ději. Co nevíme do dnešního dne je příčina.

Emoce nás dělají lidmi

Dojetí, soucit, lítost, ale i zoufalství nebo pocit štěstí jsou věci, bez nichž bychom byli na úrovni stolního počítače. Smích a pláč z nás dělají nejzajímavější obyvatele této planety. Naše emoce mnohdy hýbají celými dějinami.

„Jsem něžný i krutý, ale jsem život. Pláčeš? V slze je síla, tak jdi a žij.“
John Lennon
Každý si například určitě vybaví, co dělal v den, kdy se dozvěděl, že zemřela princezna Diana. Ale mnoho z nás bude mít problém si vzpomenout, co dělal čtyři dny předtím nebo potom. To silná emoce zakolíkuje událost do paměti! Nebýt emocí, tedy strachu, úleku, zklamání, radosti, děsu a lásky, pamatovali bychom si velmi málo.

U lidí stejně jako i u zvířat platí, že kupříkladu strach vede k vyvarování se nebezpečí. Láska je nezbytná při péči o mladé a zloba nás motivuje k obraně našeho území. Emotivní chování jednoduše slouží k přežití.

Pláčem ku zdraví

Pláč je velmi důležitý pro udržení našeho fyzického i psychického zdraví. Při silné emoci vylučuje lidské tělo sekret, který umožní lépe zvládnout stres. Jestliže je těchto látek nadbytek, vyplavují se právě slzami. Když člověk pláče, zapojí se i jiné žlázy. Vědci dosud neodhalili všechno, co se s námi děje, když náš pláč vyvolají emoce. Co ale vědí, je, že zasaženo je v tu chvíli celé tělo. Složení krve, barva kůže, svalové reflexy a činnost všech žláz.

Například malé miminko má jen jediný dorozumívací prostředek, jakým může svému okolí sdělit, že se mu něco nelíbí, že ho něco trápí nebo bolí. Na pláč svého dítěte reaguje matka okamžitě a dokonce většina maminek dokáže již velmi brzy podle pláče rozpoznat své dítě, i když ho nevidí. Díky pláči je miminko více v bezpečí. 

MUDr. Karel Kopřiva, oční ordinace v Praze 8:

Slzy jsou nejen důležité pro odplavování stresových faktorů z lidského těla, ale v zásadě jsou nejdůležitější složkou pro zdravé fungování lidského zraku. Bez slz bychom se jednoduše neobešli. Když pominu psychický tlak a stres, kterého se díky slzám a pláči účinně zbavujeme, jsou slzy nezbytné k tomu, abychom vůbec něco viděli. Bez nich by naše oči brzy vyschly a došlo by ke ztrátě zraku. Ne všechno o lidském pláči prozatím beze zbytku víme. Jasno máme alespoň v tom, že slzy obsahují až 99 % vody, 1 % soli  0,2-0,5 % bílkovin, glukózu, aminokyseliny a fermenty.

Oproti složení krve mají slzy bílkovin podstatně méně. Ovšem některé z nich jsou naopak obsaženy pouze v slzách. Chemické složení slz vykazuje baktericidní účinky a svým působením likvidují bakterie přítomné ve spojivkovém vaku. Slzy se tvoří průběžně, jen ve spánku jejich sekrece ustává.

Sami dobře víme, že při silném citovém vypětí nebo vyhrocených emocích je chvilka, kdy se člověk uvolní a dá průchod pláči, neskutečně důležitá. Když si popláčeme, je nám pak lépe. Člověk za chvíli otře slzy a dostaví se pocit uvolnění. Teprve tehdy jsme často schopni celou situaci racionálně vyhodnotit. Potom teprve přicházejí do mysli i úst konečná rozhodnutí a slova jako „život jde dál“, „musím se postavit znovu na nohy“ nebo „ je to blbec a už mi nestojí za slzy“. 

Pláč je tedy takový schůdek, který nás posune dál. Je dobře, že ho máme.

Pláčete?

   
21.11.2008 - Zdraví - autor: Michaela Kudláčková

Další příspěvky

Komentáře:

  1. avatar
    [109] wtipna [*]

    Já brečím ze vzteku, radosti, dojetí, zoufalství, zasnoubení...

    superkarma: 0 25.11.2008, 11:00:25
  2. avatar
    [108] Meander [*]

    No nazdar. Tak se mi konečně povedlo sehnat mámino nejvíc nejoblíbenější LP Willieho Nelsona a chytře jsem si to pustila k práci. Přes slzy nevidím na comp Kruci

    superkarma: 0 23.11.2008, 19:58:47
  3. avatar
    [107] Klim [*]

    Poslední dva roky jsem se naplakala tolik, jako za posledních deset let. Snad už ten další rok bude lepší. Každé špatné období jednou skončí. Tedy doufám... Ty těžké měsíce měly ale zvláštní efekt, tohle léto mi všichni mi říkali, že jsem zkrásněla ... tak to asi bylo za odměnu ...aspoň něco.

    superkarma: 0 23.11.2008, 19:55:02
  4. avatar
    [106] Linde [*]

    nedávno jsem brečela po pár dní krize ve vztahu bezmocí a pocitem, že vše končí. Pak mi bylo lépe.
    Jinak mě roztesknila reklama na Nemyslíš, zaplatíš, jak to mimčo letí na palubovku a natahuje ručičku....to mě vzalo.
    Jinak nebrečívám

    superkarma: 0 23.11.2008, 19:06:32
  5. avatar
    [105] Lilinka [*]

    A já jsem se dneska dojala u posledního dílu Cirkusu Humberto.

    superkarma: 0 23.11.2008, 12:37:15
  6. avatar
    [104] *Kotě* [*]

    7kraska: zas tak trhlá nejsem

    superkarma: 0 22.11.2008, 18:11:33
  7. avatar
    [103] catcat [*]

    brečela jsem, když jsem poprvé stála v Athenach na Akropoli. Protože jsem se v dětství věnovala dějinám umění, znala jsem všechno teoreticky a myslela jsem, že v životě nebudu mít šanci to vidět na vlastní oči. Prostě jsem tam stála, smála se a brečela zároveň a byla jsem šťastná...

    superkarma: 0 22.11.2008, 17:27:34
  8. [102] 7kraska [*]

    Kote, "Tam za vodou v rakosi"? :-)

    ja bych skoro brecela pri anglickych pisnickach ze 60.let, nejen pri milovanych Beatles....kdyz je slysim, prijde na mne vlna nostalgie, za mym detstvim, kdy jsem je poslouchala, mladim, pobyty v Anglii, londynskym pritelem, prvnima rokama prace ve firme s cizincema...i nostalgie za 60.lety ktery jsem zazila jen jako mimino a batole...proste neco, co bylo, bylo to krasny a uz se to nevrati :-(...ze jsem si to dostatecne neuzila a rychle to uteklo a ted je to nenavratne pryc...urcite ten pocit taky znate

    superkarma: 0 22.11.2008, 13:10:05
  9. avatar
    [101] kareta [*]

    Carmina Burana je hodně emotivní

    superkarma: 0 22.11.2008, 08:53:24
  10. avatar
    [100] sanvean [*]

    Rikina: To bude Písnička pro Zuzanu

    superkarma: 0 22.11.2008, 01:04:29
  11. [99] Rikina [*]

    sanvean: Waldemar Matuška ji zpívával, a taky se mi docela líbil, když byl ještě mladý, štíhlý a černovousý.

    superkarma: 0 22.11.2008, 00:44:35
  12. avatar
    [98] sanvean [*]

    Teď jste mě navnadily, pustila jsem si Jsi jako dlouhý most od Olmerové.
    Rikina: Že by něco od Káji?

    superkarma: 0 22.11.2008, 00:39:55
  13. avatar
    [97] sanvean [*]

    *Kotě*: Když myslíš :)

    superkarma: 0 22.11.2008, 00:37:38

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. [96] Rikina [*]

    Písničku starou stejně jako já mám též oblíbenou, zasněně civím, nejlépe z okna, když ji uslyším. Což není často, protože dnes se už běžně písně z 60.let nehrají... Zpívali mi ji muži, na kterých mi záleželo, jinak je to taky slaďák.

    superkarma: 0 22.11.2008, 00:32:26
  2. avatar
    [95] *Kotě* [*]

    sanvean: neřeknu, je úplně debilní, všichni by se mi smáli

    superkarma: 0 22.11.2008, 00:26:20
  3. avatar
    [94] sanvean [*]

    *Kotě* 89: Copak je to za písničku?

    superkarma: 0 22.11.2008, 00:23:34
  4. [93] Rikina [*]

    *Kotě*: tak my jsme se tu dohadovali právě o tom pláči "před lidmi". V soukromí to nezpochybňuji ani já, i když třeba jeden důvod bych věděla, proč nechci, aby mě právě mí rodiče viděli plakat. Byli by nešťastní, moje problémy by si brali za své, a měli by těžkou hlavu, což je přesně to, co si nepřeju - způsobit jim starosti. Tak proto.

    Ohledně hudby - někdo to má dáno, jiný se musí napřed naučit hudbu poslouchat. Teprve potom, co ji dokáže vnímat tak, jak o tom píšeš, pozná blíž, jaké emoce může hudební zážitek vzbuzovat. Nicméně se to asi pro každého děje jinak... na mě poměrně dost působí například sbor židů z opery Nabucco, ale k slzám to nikdy nedošlo.

    superkarma: 0 22.11.2008, 00:22:32
  5. avatar
    [92] *Kotě* [*]

    Rikina: tak "na veřejnosti" se také snažím neplakat, ale nevím, proč by se člověk měl ovládat i v soukromí - tedy před partnerem, rodinou nebo přáteli

    Jinak pláč při hudbě - prostě když je něco krásné, silné, nádherně podané, tak člověkem zacloumají emoce, které se - byť i pozitivní - mohou u někoho projevit slzami. Takže mně prostě při závěrečném sboru z Carmina Burana tekly slzy, protože to byl tak nádherný zážitek, že jsem bouři emocí, které ve mně vyvolal, nedokázala ovládnout - a ani jsem nechtěla, bylo to úžasné a pokus se kontrolovat by mi to jenom zkazil

    superkarma: 0 21.11.2008, 23:43:34
  6. [91] Rikina [*]

    *Kotě*: no, možná to tak někdo vidí, když to říkáš. Podle mého názoru je pro život praktičtější naučit se ovládat emoce, a projevovat je opatrně a pouze před lidmi, kterým se dá věřit. Protože mezi lidmi se najdou jedinci, opakuji, jedinci, tedy ne většina, ani hodně, ale přece tu a tam někdo, kteří neváhají využít ve svůj prospěch to, že před nimi člověk dá najevo, kde má citlivá místa. Velmi dlouho jsem byla slunný idealista přesvědčený, že lidé jsou na sebe v zásadě hodní. Dnes vím, že to tak není, a že podraz může přijít z naprosto nečekané strany. Konec konců dokud jsem tady na ž-in psala upřímné příspěvky ze života, nebo romantické o lásce, dostávala jsem sodu, že takové věci na veřejnost nepatří. Vzala jsem si tedy poučení, a radost i zármutek si nyní nechávám do soukromí. Což je, zdá se, taky špatně. Člověk, který na veřejnosti nepláče, nemusí být nutně balvan bez citu. To je jedna věc. Druhá věc, kterou nepochopím zase já, je to, že s některými lidmi cloumají vášně při poslechu písní, nebo koukání na film. To je něco, co neznám, a v tomto souhlasím se Suzanne, že je to prostě JINAK, sice se tomu mírně podivuji, ale že by proto byl někdo lepší nebo horší, takové tvrzení tu přece nepadlo.

    superkarma: 0 21.11.2008, 23:35:51
  7. avatar
    [90] *Kotě* [*]

    Rikina: nikdy jsem nepochopila, proč ten, kdo se zatvrzele ovládá a nikdy nezapláče, je považován za jaksi lepšího, kvalitnějšího člověka než ten, který to nedokáže

    superkarma: 0 21.11.2008, 22:59:32
  8. avatar
    [89] *Kotě* [*]

    Pláču tak nějak přiměřeně často. Většinou z totálního vyčerpání, kdy už mám pocit, že opravdu, ale opravdu nic nezvládám a na všechno jsem sama... nad smrtí blízkých střídavě - nad dědou jsem plakat nedokázala, babičku jsem obrečela strašlivě. Filmy mě dojímají málokdy, spíš mě dojme hudba. Totálně jsem se rozsypala, když jsem slyšela naživo Carmina Burana

    Ovšem pak mám jednu písničku, je ze 60. let a je úplně blbá a kýčovitá. U mě však z nějakého důvodu způsobuje takové emoce, že u ní ne slzím, ale štkám nahlas jak protržená, slzy stříkají metr daleko Nemám skutečně tušení, proč to ve mně ten bubblegumový slaďák tak provokuje, ale je to fakt síla

    superkarma: 0 21.11.2008, 22:17:13
  9. [88] clema [*]

    Ja jsem si prozila obe varianty. Cas kdy jsem musela sve emoce potlacovat a skryvat. Bylo to velice spatne obdobi, kdy jsem nemela daleko k depresim, bylo mi smutno a zapominala jsem, jake to je pustit sve emoce.
    Potom prisela doba, ze jsem poznala jake to je ukazovat slzy a pocity. Rada si pobrecim(jen v soukromi) a druhy den je mi moc dobre, mam lepsi naladu a i fyzicky se citim mnohem lip. Nekdy pustim slzu jen tak, ze je mi momentalne smutno a potom

    superkarma: 0 21.11.2008, 21:51:32
  10. avatar
    [87] Salazarka Zmijozelová [*]

    Řvu v divadle při muzikálech Jesus, Evita, Les miserables...viděla jsem je mockrat a vždycky probulela dojima mě když někdo umí krásně zpívat a filmy-Život je krásný s Benignim to je tak nehorázně smutný a krásný, že se nedá nebrečet!

    superkarma: 0 21.11.2008, 20:54:22
  11. avatar
    [86] Dante Alighieri [*]

    bruna 85: Říkávám o sobě, že jsem pesimistický melancholik trpívající výbuchy nezřízeného veselí, ale mnohem víc to sedí na tu tvojí kolegyni. Až jsem se lekla, že bych jí snad měla být podobná! Doufám, že tak zlé to se mnou ještě není.

    superkarma: 0 21.11.2008, 19:34:21
  12. [85] bruna [*]

    wich: Ja takovou kolegyni taky mela, brecela v praci snad ob den ...z ruznejch duvodu, mimo jine jednou bulila asi mesic kvuli tomu, ze se s ni rozesel kluk, se kterym chodila mesic (!). Mezi tim brecenim si dycky nechala tak na 2-3 dny napsat neschopenku, pak zas na den prisla, ale druhy den nebo uz to prvni odpoledne se ji zas tak pritizilo, po tom rvani, ze zas musela dom. Mela jsem z toho fakt radost, zvlast, kdyz jsem jeji praci castecne musela dodelavat
    Mezi tema nervydrasajicima vystupama mivala zas dny ci hodiny s mimoradne dobrou naladou, to skakala az do stropu. Mozna mela nakou maniodepresivni poruchu, ale bylo to fakt hrozne vycerpavajici, nehlede na dost znacnej dopad na jeji pracovni vykon.

    superkarma: 0 21.11.2008, 18:05:32
  13. [84] Rikina [*]

    Jinak tedy v zaměstnání by se mi občas plakat chtělo. Moc. Ale to jen z čirého zoufalství, že věc, kterou bych pokládala za jasnou a vyřízenou, zůstala opět nepochopena a tudíž nevyřízena. To jsou ovšem pocity bezmocnosti ovlivnit chod věcí správným směrem, to by nebyl pláč úlevný.

    superkarma: 0 21.11.2008, 16:47:13
  14. [83] Rikina [*]

    Suzanne: Ok, to beru.

    superkarma: 0 21.11.2008, 16:41:41
  15. avatar
    [82] bookcase [*]

    Jsem vysoce brečlivý typ , po porodu brutálně, dojme mě skoro všechno - i předávání vyznamenání. Naposled jsem brečela předevčírem u filmu P. S. Miluju tě.

    superkarma: 0 21.11.2008, 16:32:57
  16. avatar
    [81] Dante Alighieri [*]

    ...takže vím, že když má nějaký film Oscara, nemám se na něj dívat!

    superkarma: 0 21.11.2008, 16:28:30
  17. avatar
    [80] Dante Alighieri [*]

    Kupodivu mě rozbrečela komedie "Klik aneb život na dálkové ovládání". Brečela jsem asi hodinu a měla totální depresi ještě celý druhý den. Čekala jsem, že se pobavím, ale scény se synem a otcem pro mě byly neúnosné (např. ty, kde se syn chová jakoby tam jeho táta nebyl, přehlíží ho, je na něj hnusný). Najednou jsem měla ze sebe hrozný pocit, že se dostatečně nevěnuji babičce a padla na mě deprese z toho, co budu dělat, až přijdu o rodiče. Příšerný film. Ze všech mě zasáhl úplně nejvíc. A vůbec nesnáším filmy, kde umírají rodiče a partneři (Titanic, Seznamte se Joe Black, Armagedon...) - a tyto filmy ještě k tomu obvykle dostávají Oscara!!!

    superkarma: 0 21.11.2008, 16:26:02
  18. avatar
    [79] Suzanne [*]

    Rikina: pláč je ventilace emocí. Tudíž pokud to neubližuje nikomu dalšímu, není to přehnané. Na kamenném obličeji ani hroší kůži není špatného nic - je to JINAK. A stejně jako ty se divíš těm, které pláčou, tak ty plačící se holt pozastavují nad těmi, které nepláčou. Je to prostě jiný způsob existence. Ne lepší, ne horší. Ad tři roky plačící kolegyně - tam už to obtěžuje okolí, čili to evidentně je za čárou.

    superkarma: 0 21.11.2008, 16:19:17
  19. [78] Rikina [*]

    No, brečet u filmů a reklam, to už mi připadá fakt přehnané. Tam k tomu není jediný důvod. A ohledně hlášek o hroších kůžích a kamenných obličejích - co je na tom špatného, že zármutek považuji za osobní věc, a pláču si doma v soukromí? Proč bych to měla dávat na vědomí širému okolí, které s tím beztak nemůže nic udělat? Viz níže psaný příklad o té kolegyni, co brečí už tři roky na pracovišti, který je, pravda, už poněkud extrémní, ale mně by vadil pláč i tři dny, kdybych to měla poslouchat v práci.

    superkarma: 0 21.11.2008, 15:39:49
  20. avatar
    [77] Suzanne [*]

    wich: tak ta kolegyně, to už musí být dost nesnesitelný případ Já brečím třeba když jedu sama v autě a slyším krásnou písničku, někdy třeba z radosti nebo dojetím... Jsem šťastná, všechno je v pořádku, prostě občas zaslzím. Pokud je to v závislosti na hormonech, tak na mě padne třeba nával lítosti či smutku, ale jinak doma všichni zdrávi Rozhodně mě to chytá častěji o samotě (v autě, doma u kompu, při poslechu hudby), popř. v kině. Normálně v práci ne, tam se dojímám výjimečně , možná prostě vítězí podvědomá sebekázeň. Ale radostně jsem si poplakala třeba u Madagaskaru Nevím, jestli to je přecitlivělost, záleží na tom, co se považuje za standard. On může způsobovat velké komplikace i kamenný obličej, tohle je alespoň čitelné. Každý je na tom holt jinak.

    superkarma: 0 21.11.2008, 15:25:35
  21. avatar
    [76] ToraToraTora [*]

    michaela.kudlackova: nojo, nejhorší je to potlačovat a říkat si, že přeci nebudu brečet kůli dvoum králíkům v klobouku
    nene, pustit to ven a je za chvíli klid

    superkarma: 0 21.11.2008, 14:31:11
  22. avatar
    [75] ToraToraTora [*]

    wich: To není nic k divení..po porodu se to většinou uklidní

    superkarma: 0 21.11.2008, 14:22:33
  23. avatar
    [74] wich [*]

    To mě docela udivilo, že někdo pláče tak často, třeba obden To je všechno u filmů nebo jste nešťastné nebo je to přecitlivělost?
    Vybavila jsem si máminu kolegyni, která probrečí celou pracovní dobu Už tři roky. Nemůže se tři roky vyrovnat s rozvodem manželství, kdy ji z patnácti let manželství 10 let chlap podváděl, ona to věděla a asi nemůže překousnout, že je teď s milenkou Chvíli je v pohodě, říká, že na něj kašle a bude tvrdá, za deset minut se na ni maminka podívá a vidí, že zase řve. To už je trochu extrém, je vysilující, pracovat s někým takovým

    superkarma: 0 21.11.2008, 14:17:40
  24. avatar
    [73] Májík [*]

    Nowalie: tak to na tom dnes budu stejně, tenhle film mě pokaždý rozbrečí a to už jsem ho viděla 2x

    superkarma: 0 21.11.2008, 14:14:27
  25. avatar
    [72] Michaela Kudláčková [*]

    ToraToraTora: Viď, jak je člověk jednou za týden hezky, kvalitně dojatej, to se pak hnedle líp cítí. I úsměv je větší odměnou.

    superkarma: 0 21.11.2008, 14:13:41
  26. [71] Tini [*]

    Ja placu a tim,ze jsem posledni dny prozivala hodne stresu, plakala jsem dost
    Kdyz se blizi v mesici kriticke dny, jsem tak precitlivela, ze dokazu brecet kvuli kazde pitomince

    superkarma: 0 21.11.2008, 13:23:18
  27. [70] Lindaa [*]

    A co kdyz se stres vystupnuje natolik, ze clovek uz ani nemá sílu brecet? Co potom?
    Brecím málokdy, je to ztráta casu a sil, navíc potom pekelne bolí hlava a pálí oci a výsledek zádný. Pravda plác neublízí, ale taky ani nepomuze a z toho duvodu, který dohnal k pláci, se nakonec stejne vzdycky musím vyskrábat sama, tak proc se nejdrív vysilovat plácem? Na druhou stranu, obcas se chechtám az mi tecou slzy, z toho hlava nebolí a posílí me to.

    superkarma: 0 21.11.2008, 13:01:04
  28. avatar
    [69] kareta [*]

    Já u filmů taky slzím- Ukřižování J.K mě dostala herečka, co hrála Marii. ten pohled měla tak srdceryvný, že i teď mi skanula slza, jak jsem si na ni vzpomněla A záchvat smíchu i se slzama jsem měla v r. 89 u hororu Americký vlkodlak, to jsem spadla ze židle a 2 dny mě bolelo břicho

    superkarma: 0 21.11.2008, 12:52:10
  29. avatar
    [68] ToraToraTora [*]

    Jsem na tom asi jako Míša. Dojme mě i večerníček Bob a Bobek, dá se říct, že jednou za den dva si prostě pobrečím. Žádný histerák, jen tak si pobrečet

    superkarma: 0 21.11.2008, 12:26:10
  30. avatar
    [67] sanvean [*]

    Já kdysi brečela u klipu k The Host of Seraphim od DCD, dneska se u toho jen šklebím...

    superkarma: 0 21.11.2008, 12:00:01

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme