Některé děti se do školky těší, jiné tam rodiče vedou smykem. Většinou ale stačí pár dní, aby se aklimatizovaly a našly nové kamarády. Ne tak čtyřletý syn paní Renáty (33). Trápení s ním teď má nejen ona, ale i paní učitelka.

„Adámek je odmala hodně živé dítě a kamkoli přijdeme, je ho všude plno. Do kolektivu dětí chodil pravidelně, když jsme se setkávaly s ostatními maminkami. I doma máme jednu návštěvu s dětmi za druhou. Rozhodně tedy nemůžu říct, že by byl syn stydlivý. Mezi vrstevníky se dokáže prosadit tak dobře, až jsem měla kolikrát strach, že budu chodit do školky na kobereček a krotit ho. Jenže všechno je jinak,“ svěřuje se mladá maminka.

kid

Když vedla Adama poprvé do školky, poplakával a ve třídě pak spustil naplno. I ona odcházela se slzami na krajíčku, ale vydržela. „Druhý den to bylo ještě horší. Nechtěl se ani obléknout. Učitelka ze školky mi pak volala, ať si ho vyzvednu dřív. Prý si nechce hrát s dětmi, jen celý den sedí u ní a fňuká, že chce maminku. Když jsem se ho ptala, proč nechce do školky, tak prý potřebuje být doma s maminkou a mladším bráškou. Snad stokrát jsem mu vysvětlovala a domlouvala, ale nic nezabralo,“ vypráví Renáta a zároveň přiznává, že občas jeho nářkům podlehla a do školky ho nezavedla. Nebo ho po hodině opět vyzvedla.

Neměla jsem to srdce, a tak s námi zůstal doma. Byla to asi chyba, protože zatímco ostatní děti už chodí do školky celkem spořádaně, u něj se nic nezměnilo. Každé dítě zkrátka není stejné a on asi není ještě připraven být bez maminky. Nevím teď, zda na školku zapomenout, nebo vytrvat,“ není si jistá Renáta.

Co na to odborník?

Zeptali jsme se dětské psycholožky a psychoterapeutky Jitky Jeklové.

Pokud už se rodič rozhodl dítě do školky dát, tak nejdůležitější je vydržet. Adaptační fáze (přivykání) může trvat různě dlouho, ale zpravidla nebývá delší než dva až tři měsíce. Potíží samozřejmě je, pokud dítě během těchto úvodních měsíce ve školce onemocní. O tuto dobu se adaptační fáze prodlužuje, neboť dítě si musí přivykat na školku znovu a znovu.

Ano, velká část dětí na nové prostředí školy reaguje pláčem. Ale pláč je v tomto případě právě projevem adaptace. Je potřeba situaci dítěti opakovaně vysvětlovat, probírat ji s ním a vhodně odpovědět na všechny jeho otázky. Zároveň je důležité dítě navyknout na pravidelnost a režim. Pokud rodič zareaguje tak, že si pro dítě přijde, nebo pod tíhou ranního pláče udělá jako výjimku, že dnes se tedy do školky nejde, dal tím do ruky dítěti obrovskou výhodu a projevil svou slabost. Dítě prosadilo své. Aha, ono to funguje, pláču, tudíž nejdu, nebo si mě máma vyzvedne! Co udělá toto dítě příště? Samozřejmě vyzkouší již osvědčený pláč. Ten přece funguje! Tím rodič absolutně znemožnil adaptaci svého dítěte na prostředí školy a výrazně zkomplikoval práci nejen učitelkám v MŠ (ty jsou na plačící děti skutečně zvyklé), ale především svému dítěti zkomplikoval vstup do kolektivu vrstevníků.

Toto vše ale platí pro běžné, zdravé děti. U dětí s jakýmkoli handicapem je třeba postupovat v souladu s doporučením odborníka, který už má dítě v péči.

Zažila jsem už dokonce několik plačících prvňáčků, kteří neměli možnost si adaptaci na kolektiv zažít v mateřské škole a tento problém se je časově posunul až do základní školy.

jitkaPsycholožka a psychoterapeutka Jitka Jeklová studovala psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a psychologické poradenské práci se věnuje už téměř 20 let. Více než 17 let působí v pedagogicko-psychologické poradně, kde se věnuje diagnostice, ale i terapeutickému vedení dětí a dospívajících. Více informací naleznete ZDE.

Čtěte také:

Reklama