Neplač, chlapi nepláčou. Často tuto větu příslušníci „silného“ pohlaví slýchají. Přece se nehodí, aby ukazovali svoje slzy na veřejnosti. A proto pláčou mnohem méně než ženy. A když už, tak tajně, v ústraní. K pláči mají jiné důvody a pláč vzniká za jiných situací než u žen. Už od dětství si připadají silní a neporazitelní jako Bruce Willis. Nebo se to od nich spíš očekává.

Když malému klukovi někdo vrazí bouchanec do zad a sebere mu zmrzlinu, rozpláče se. Jenže se to neslučuje s jeho představou o chlapovi s velkým CH. Problém je, že podobné představy jej nepřestanou pronásledovat ani v  dospělosti. Bruce, ten nepřemožitelný silák, city skrývá a já to zvládnu taky!

Proto muži pláčou 5x méně než ženy. A navíc potají. Pouhých 16 % mužů přiznalo, že se rozplakalo na veřejnosti. Zato dvojnásobné množství žen to klidně udělalo a nestydí se za své slzy před rodiči nebo kamarádkami.

Jak vidno, i muži pláčou. Jenže. Pokud se rozhodnou být tím „opravdovým“ mužem, musejí jím být se vším všudy. Chováním, oblečením, hrdým výrazem. Osobnosti, které jsou jim dávány za vzor, ve společnosti slzy neprolévají. Ať už jsou to herci, politici, byznysmeni. Jsou to muži z novin, časopisů a televizních obrazovek.


Pokud se muž rozpláče, přichází o svou „masku“. Možná si i vzpomene, jak mu kdysi vzali tu zmrzlinu. Najednou se cítí být sám, obnažený, bez kamarádů, bez vzorů. Na rozdíl od žen svůj pláč přemění ve vztek. Má najednou strach, je nejistý a slabý. A tak své pocity často řeší násilím.


Nedělal by to, kdyby uměl a směl plakat. Kdyby se malí kluci naučili plakat, mohli by to dělat i v dospělosti a v případě soukromého problému, bez studu, požádali o pomoc. Neumí to, a tak volí radikální řešení. Nejen násilí, ale i sebevraždy. Ženy se sice pokoušejí 3x častěji o sebevraždu, ale muži ji téměř vždy dokonají.


Ale pláč není projevem slabosti, lékaři jej nazývají „myčkou organismu“. Provádí totiž jakousi samoočistu. Lidé zadržující pláč trpí daleko více nemocemi způsobenými stresem – kardiovaskulární choroby, vředy. Slzy prodlužují život! Navíc je méně riskantní vyplakat se, než brát antidepresiva anebo platit psychoanalytikovi.


Ženy nesvazují společenské konvence a pláčou, když je naštve partner, šéf nebo jim prodají vytoužené lodičky z výkladu.  A klidně tak učiní na veřejnosti, podělí se s ostatními. Muži ne, jen v soukromí, beze svědků. Navíc, jak uvádím na začátku, pláčou z jiných příčin a za jiných situací. Když „naši“ vyhrají mistrovství v hokeji a  vlajka stoupá vzhůru, v tu chvíli mají pocit, že jsou s nimi na ledě a prožívají stejný zážitek. Jsou empatičtí. Nedokážou se ale vcítit do druhého vždy, jsou vybíraví a „tvrdší“. Nedojme je, že někdo věnoval peníze na charitu, jejich parketou je politika a sport – ten především.


Aby muži neplakali jen v románech nebo po skončení sportovních přenosů, dejme jim právo na lítost a smutek. Kdykoliv to bude zapotřebí. Dejme jim právo na dojetí. Dejme jim právo nevypadat jako slaboši, když pláčí.


Až se muži naučí plakat, budou těmi velkými a dospělými. Vyléčí se ze syndromu Bruce Willise, i ze své agresivity. Ta totiž dohání k slzám taky. Ale ponejvíce ženy.

Reklama