Vztahy

Pláč a já

 

Opravdu mne nenapadá nic originálnějšího, než svoji úvahu o pláči pojmenovat „Pláč a já“. Původně jsem si říkala, že už bych měla dát prostor někomu jinému. (Koho by to bavilo stále číst mé úvahy... ) Ale nakonec se mi dnes před polednem do ruky připletl článek, který mluví o látkách, které se stanovují v slzách, a to bylo pro mě podnětem k tomu, abych přeci jenom něco sepsala.

V životě mám jistou hranici, kdy si uvědomuji svůj první pláč. Byl to pohřeb mého dědy. Narodila jsem se v době, kdy už jsem měla jen dědu z mamčiny strany a babičku z tátovi. Babičky jsem si příliš neužila, byla mi více vzdálená, zato dědu jsem vídávala téměř každý víkend. Byl to moudrý muž a jistě bych se od něj mohla mnohé přiučit, kdybych o něj těsně před vstupem do první třídy nepřišla.

Jako kdyby to bylo dnes, sama sebe vidím, jak jsem nemohla přestat na hřbitově brečet. Mamka tedhá pronesla cosi jako: „Přestaň konečně brečet!“ a já snad i přestala. O to více jsem brečela každý večer, když jsem uléhala na polštář – a nikdo o tom nevěděl. Ani nevím, jak se mi podařilo maskovat tolik let mokrou peřinu. Dnes o něco více chápu, že každý má někdy čas odejít a  děda si zasloužil odejít na „lepší“ a být s babičkou v nebi. I teď když Vám to tu popisuji, musím sahat po kapesníku.

V jistém věku, který bohužel nedokážu přesně vymezit, jsem do polštáře přestala brečet. Začalo však období, kdy mě dokázaly rozlítostnit i jiné  - neosobní - události. A co si pamatuji, s tímto pláčem spojuji - byl stud v danou chvíli. V televizi jsem sledovala seriál Goro bílý pes a moc se mi líbil. Teď už jen vzdáleně mohu vzpomínat na to, jak mě jeho osudy rozbrečely a já se schovávala v obýváku za křeslem, aby mě nikdo neviděl, že mám taky nějakou slabost. Od té doby mě rozplakalo ještě spousta filmů. Snažím se to chápat tak, že holt i z filmů jsem schopna přejímat bolest druhých a musím ji ze sebe pláčem dostat.

Další pláč, který tvoří zlom v mém životě, je spojen se smrtí táty a příbuzné, které nikdo neřekl jinak než „kmotřička“.  Táta umřel na Velký Pátek a já to chápala jako nějaký symbol. Už se nemusel trápit v bolestech a člověk by to tomu druhému měl vlastně přát, že už se nebude trápit. Stejně jsem to obrečela od chvíle, kdy nám volali, že pro nás mají telegram. Ani jsem neměla odvahu to poslouchat, dala jsem sluchátko mamce a šla jsem rovnou brečet.

Zrovna jsme byly na cestě za ním do nemocnice. Až rok na to, kdy zemřela „kmotřička“, jsem byla „pokárána“ při promluvě od kněze, že bych neměla nad smrtí blízkého brečet, když jde k našemu Spasiteli – což je v postatě dar. Jenže já se toho nezbavím a probrečela jsem smrt jak Princezny Diany, tak papeže Jana Pavla II. Už jsem taková…

Jenže pláč není jen symbolem zármutku. Kdo mě alespoň trochu zná, viděl mě i se slzami štěstí. Třeba po promoci, kdy jsem si uvědomila, že je vše za mnou a vlastně zároveň i přede mnou.

Když to vezmu z úplně jiného pohledu, jsou vůbec slzy žádané a užitečné, když je většinou máme spojeny s nepříjemnými událostmi? Samozřejmě, jsou. Nebýt slz, tak nám vyschne v oku rohovka a už asi nebudeme vidět. Kdo někdy ozkoušel kontaktní čočky, tak Vám jistě dosvědčí, že ve chvíli, kdy Vám oko dost neslzí, není nad „umělé slzy“. Zcela jistě slzy dovedou odvést z oka věci, které do něj nepatří.  Tím mohou velice pomoci.

Věřím, že každá z nás zažila okamžiky, kdy se pláči nemohla ubránit, ať z důvodu fyzické či psychické bolesti. Pokud je to v rozumné míře, slzy k životu patří a rozhodně bychom se za ně neměli tolik stydět.

Než napíšu poslední tečku, musím zmínit to, jak se mě dotklo, když mi jeden muž tvrdit, že ženy pláčou vždy, aby si něco prosadily. Že je to nejlepší ženská zbraň. Tak nevím jak vy, ale já jsem nikdy slzy jako zbraň proti muži nepoužila. Zbraní byla slzy maximálně proti smítku v oku, které nešlo žádným jiným způsobem z oka odstranit.

Ráda bych Vám všem popřála mnoho slziček štěstí a příjemný víkend! 

 

bokul

 


 

Milá bokul, myslím, že každá z nás moc dobře ví, co to je za bolest, když ztratíme někoho milovaného… a naopak jistě mnoho z nás poznalo, co to je plakat štěstím…

Já ti moc děkuji za tvůj krásný příspěvek a přeji nejen tobě, ale i celé tvé rodině, abyste už vždy plakali jen a jen štěstím a dojetím…

 

Měj se fajn a krásný víkend ti přeje zaskakující editor

 

   
22.07.2005 - Láska a vztahy - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. [2] Rikina [*]

    Pláč je natolik intimní emoce, že by si to měl každý nechat v soukromí, kromě mimořádných událostí... Pokud někdo pláče nad filmem, knihou, pláče nad fiktivním příběhem - nikdy se to nestalo, ti lidé jsou jen herci, a plní pokyny režiséra. Nebo si autor s postavami v knize hraje podle svých záměrů - plakat nad nimi se mi zdá jako exhibicionismus - "všimněte si, jak jsem citlivá" - připadá mi to přehnané. Člověk by měl být smutný a plakat, jen když má opravdu důvod, a ne brečet nad každým růžovým románkem...

    superkarma: 0 22.07.2005, 17:18:36
  2. avatar
    [1] Apika [*]

    Je to moc krásný článek a naprosto ty tvé slzy chápu.Mívám období,kdy mě rozbrečí i šťastná rodinka v nějaké reklamě a nestydím se za to.Myslím si,že poplakat si je správné.Má to být,ale pouze soukromá věc a ne věc manipulační.Já mám pláč jako ventil-někam se zavřu,nahlas brečím a taky někdy nadávám.Uvolní to vnitřní napětí.Pláč je prostě lidský.

    superkarma: 0 22.07.2005, 14:44:20

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme