K dalšímu příspěvku není potřeba cokoliv psát, je to smutné povídání. Ze svého trápení se v něm vyznala čtenářka Samečka.

Píšu Ti dopis, který nikdy nepošlu... Včera jsem Tě zahlédla a ten obraz nemůžu vymazat z hlavy.

Mám pocit, že čas, kdy jsme byly mladé bláznivé holky, je vzdálený milion světelných let. Bývaly jsme kamarádky na život a na smrt. Pořád spolu. Jako malé jsme si hrály, chodily do školy, zamilovávaly se, smály se i trápily. Přišlo období stejných rtěnek, stejných triček, stejných nápadů a názorů. Svět byl malý knoflík a patřil jen a jen nám.

Pak přišel on. A ty jsi byla naprosto ztracená. Všichni kluci přestali existovat a já pochopila, že se všechno změní. Vdala ses a já brzy také. Přišly děti a my spolu vozily kočárky a vzpomínaly na stovky tancovaček, autostopů, čundrů a průšvihů, které jsme zažily.

A pak jednou... Pod okem jsi měla monokl, modřinu na tváři. A pak znovu. A naše společné chvilky řídly. Když jsem tě volala na kafe, přišla jsi zřídkakdy. Když jsem chtěla, abychom si šly sednout do kavárny, odmítla jsi, že jdete s manželem do hospůdky.

Brzy se začalo šuškat, že Tě bije. A pak, že piješ. Občas jsme se potkaly v obchodě, na poště, já se snažila zeptat, jestli Tě něco netrápí, jestli jsou ty řeči pravda, ale nikam to nevedlo. Zamluvila jsi jakoukoli narážku a já nevěděla, co říkat víc. Tak jsem mlčela, tvářila se, že se nic neděje a všechno je v pořádku. Udělala jsem tenkrát chybu?

Když ses vrátila z nemocnice po kolapsu, seděly jsme u Tebe do rána a pily hořký čaj, povídaly si a já si myslela, že se všecko nějak spraví.

Nespravilo.

Onehdy jsem sotva dobrzdila, když jsi mi spadla pod kola auta. Víš o tom vůbec? Zvedla jsem tě, s hrůzou posbírala nákup a zvedla Tvé kolo a nevěřila, že je to možné. Ty ses usmívala a bylo ti to fuk. Kolikrát Ti zlomil ruku, prst, klíční kost? Kolika litry chlastu jsi to musela hojit? Proč jsi neutekla, dokud byl čas? Ani tyto otázky Ti nikdy nepoložím.

Nikdy nebudu odsuzovat ženy, které trpí domácím násilím. Nikdy nevyslovím větu To já bych nikdy nedopustila. Protože jsme byly jako dvě bábovky vyklopené z jedné formičky. Já žiju šťastný život, užívám si každý jeden den a Ty? Jak se to, sakra, mohlo stát?

A kam se podělo to obrovské srdce plné přátelství? Proč jsem neudělala něco, cokoli???

Jsem totiž zbabělec a sráč. Na co čekám?

Celou dobu se bojím a stydím i podepsat. Jsem směšná... Takže, prosím, odpusť mi.

Samečka

Pozn. red.: Text neprošel redakční korekturou.


Milá Samečko,

k tomu není potřeba slov... Snad jen - v životě se může stát cokoliv.

Lucka

Reklama