Reklama

letter

Nedávno jsem seděla za stolem, v ruce držela propisku a blok a psala krátký text pro svou kamarádku. Mezi námi děvčaty, byl to její domácí úkol.  A v tom mě napadlo: „Jak dlouho to vlastně je, co jsem naposledy napsala a vhodila do schránky takový obyčejný dopis?“ Možná tak pět let. Zastyděla jsem se. Psaní a samozřejmě dostávání dopisů jsem milovala.

Všimly jste si, co všechno lze z dopisů vyčíst? Jeho pisatel často sdělí i to, o čem se nezmiňuje. Pokud dobře znáte jeho písmo, poznáte i jeho náladu při psaní. Roztřesená písmenka? Možná měl vztek. Ujíždí řádky, i když si na tom běžně dává záležet? Tak to zřejmě nebude naladěn na pozitivní vlnu. Je inkoust rozpitý? Asi nad dopisem plakal. Někdy dokonce poznáte, zda při jeho psaní popíjel kávu či víno, nebo zrovna večeřel. A nebo také nepoznáte vůbec nic, protože mu na tom kousku papíru tolik záleželo, že ho zmuchlal a napsal znovu, lépe.

Než si ke mně našel cestu mobil a internet, psávala jsem svému kamarádovi do Prahy aspoň jednou týdně. Stejně tak on mně. Vždycky jsme popsali několik stran dopisního papíru, vždycky bylo co říct. A vždycky mě ta obálka s notoricky známým písmem potěšila. O prázdninách jsem každé všední ráno sedávala u okna a vyhlížela pošťačku.

O dopisech zazpívala pěknou písničku kapela Chinaski:

Občas o sobě na papíře dal vědět i někdo jiný. Měla jsem spolužačku, která mi jako jediná nikdy nezapomněla poslat pohlednici s přáním k Vánocům a Novému roku, k svátku a narozeninám. I kdyby nám nebe spadlo na hlavu, mohla jsem si být stoprocentně jistá alespoň tou jednou pohlednici ročně s přáním ke všemu zároveň. Mám to totiž zařízené velice inteligentně – svátek na Vánoce a narozeniny na Nový rok.

Znáte to, dopisy si schraňujete, sentimentálně se k nim po čase vracíte, občas u nichž popláčete, nebo se naopak zasmějete. To můžeme dělat i s e-maily, ale řeknu vám na rovinu, že ač se považuji za bytost moderní, nic psaného pro mě nebude mít takovou cenu a takové kouzlo jako dopis. Klidně se vsadím, že listy od svého milého jste i vy mívala pod polštářem a po večerech se s nimi mazlila.

A dnes? Kdo kromě policie ČR, finančních úřadů, sociální správy či úřadu práce ještě posílá dopisy? A přesto při otevírání schránky zarezlým klíčem zadoufám, že tam najdu obálku nadepsanou pěkně ručně, úhledným písmem a že v kolonce „adresát“ uvidím, jak vypadá moje jméno psacími písmeny. Ačkoli jsem dávno změnila svou adresu, kterou krom úřadů a tří členů rodiny nikdo jiný nezná, pořád doufám.

 A co teprve dopis milostný, od nějakého tajného ctitele, vrněla bych blahem. Zcela neskrytě kolegyni Daně závidím dopis, který jí poslal sám Vlastimil Brodský a o kterém nám neprozradila téměř nic (čtěte ZDE.) Já takový nikdy nedostala. A v dnešní době e-mailu, icq, skype, chatů, smsek a kdoví čeho ještě by mi to připadalo jako jedna z nejromantičtějších věcí mého krátkého života (pardon, jsem dneska nějak naměkko).  

Zkrátka jsem tím chtěla říct, že dopisy už téměř nepíšeme a je to velká škoda. Protože tam venku někdo stále vyhlíží listonošku a možná čeká právě na ten váš.

Píšete ještě dopisy? A dostáváte nějaké?