Nacházíme se na malém městě kdesi v Čechách.
Paní Oldřiška vypráví:
„Vystudovala jsem střední ekonomickou a ihned po škole nastoupila jako samostatná referentka obchodu do místního podniku, kde pracovali i rodiče. V podstatě tu pracovalo 85 % obyvatel města.
Svého chlapce a časem i budoucího partnera jsem nějak podvědomě hledala vně fabriky, nedokázala jsem si totiž představit, že doma uslyším to samé, co už léta od rodičů, a chtěla jsem se z toho prostředí vymanit. Nakonec jsem ho našla – byl z vedlejšího města, kde pracoval jako barman/číšník v hotelu. Naši nic neříkali, zřejmě si mysleli, že mne to časem přestane bavit nebo že mne Vašek dříve či později nechá. Chodili jsem spolu tři roky a rozhodli jsme se vzít.
Moji rodiče najednou „obrátili“ a začali dělat kázání: „Pingla si tedy nevezmeš! Takový nepoctivý zaměstnání! A myslíš, že ti bude věrnej?! Vem si, kolik ženskej se na něj denně uculuje, chceme vidět mužskýho, kterýho to nechá dlouho klidným!“

Když jsem se nedala, našli jiný argument: „A kde budete bydlet? U něho v garsonce? U nás tedy NE!“

Rodiče začali pomalounku Oldřišce nabízet „poctivá“ zaměstnání z místní fabriky.

„Tak dlouho do mne mluvili, až jsem se s Vaškem rozešla, a přesvědčila sama sebe, že jedině „tovární“ zaměstnanec je tím pravým (profese není důležitá), neb jenom on mi dá to potřebné životní zajištění. Navíc měl František byt.

Život šel tenkrát klasicky – auto, jedno dítě, druhé dítě, běžné starosti s dětmi školou povinnými … až jsem si ani nestačila všimnout, že žiju ve stereotypu s mužským, kterému v konečném důsledku dělám domácí hospodyni. Uvědomila jsem si to o to víc, když děti vylétly z hnízda a my jsme si najednou neměli s manželem co říct.
Při reorganizaci ho navíc z továrny propustili, a on začal čím dál tím víc času trávit na „jeho“ zahrádce. Taky přišly starosti s nemocnými rodiči, na které jsem byla sama, protože zahrádka přeci vyžadovala jeho celodenní péči, večer si musel vyměnit názory s chlapama a děti už ho nepotřebovaly.
Nakonec si místo našel, ale ty jeho věčné řeči, že tady si ho tolik nevážejí a že kdyby ho nevyhodili z bývalého místa, tak by jim dneska ukázal, jak se to má vést, mě fakt nebaví.

Mám o to větší vztek, že jsem tenkrát neposlechla svůj instinkt, a když vidím, kde je Vašek dnes – majitel rozvíjejícího se podniku (i když ne v pohostinství) – můžu akorát tak brečet nad rozlitým mlékem… Představuju si, jaký to mohl být jiný a pořád se rozvíjející se vztah, protože on měl pořád nějaké nápady…

Chtěla bych změnit aspoň něco – jestli už ale není na osmapadesátiletou ženskou moc pozdě…  

Reklama