Ségra měla vždycky hysterický záchvat a to její nezapomenutelny „pič, pič, čelte, pič“ si pamatuju dodnes. Každá z nás vždycky dostala balíček „kokin“ a nějakou blbinku. Dostávaly jsme i od babiček a tet, takže jsme měly se ségrou další den takovou „směnárnu“vzpomíná na svého Mikuláše čtenářka DeVieT

Dobré mikulášské ráno:)

Na 5. prosince vzpomínám hrozně ráda. Teď už to nijak zvlášť neprožívám, ale až někdy přijdou děti, tak se to snad zase vrátí a já se  vrátím do dětství. Pravidelně k nám chodil Mikuláš s čertem, anděl nedorazil ani jednou. Bylo nám vysvětleno, že jsme se ségrou zlobily a proto nepřišel (později jsme zjistily, že ho jenom neměl kdo dělat). :) Vždycky už jsme byly od rána nedočkavé a zároveň jsme se bály.

Měly jsme každá nachystanou perfektně básničku nebo písničku, ale pokaždé z toho vzniklo ve strachu úplně něco jiného. Večer už jsme za oknem vyhlížely, kdy k nám Mikuláš s čertem příjdou. Hned jak jsme uslyšely rachot řetězů, tak jsme okamžitě letěly k babičce a mamince do obýváku na klín. Ségra měla vždycky hysterický záchvat a to její nezapomenutelny „pič, pič, čelte, pič“ si pamatuju dodnes. Každá z nás vždycky dostala balíček „kokin“ a nějakou blbinku. Dostávaly jsme i od babiček a tet, takže jsme měly se ségrou další den takovou „směnárnu“, co kdo chce a nechce a za co vymění. Protože jsem starší než ségra, tak jsem toho využívala a byla lepší obchodník. :) Co jsem v balíčku fakt nesnášela, tak byly banány, mandarinky...prostě kokino bylo kokino :)  (ano, vím, byly doby, že děcka byly rády i za to...ale tohle přece dítě v tom věku neřeší)

Za Mikuláše se vždycky převlekl děda a za čerta táta. Dlouho dobu nám nebylo vůbec divny, že když k nám příjdou, tak tam zůstaneme jenom samy s babičkou a mámou. Jak jsme se začaly vyptávat, kde jsou, tak skončili prý v hospodě. :)

Takové první odhalení přišlo, když jsem si všimla, že Mikuláš s čertem nosí stejné boty jako děda s tátou, ale pořád tam pro mě ještě existovala nějaká ta naděje, že jsou opravdoví. Na Mikuláše a vlastně i Ježíška jsem přestala věřit tak v 7 letech, pro někoho se to bude zdát možná pozdě, ale mně se líbilo, že jsem na něco tak pěkného mohla věřit....rozhodně se mi víc líbilo, že jsem si myslela, že existují a ne že to vlastně nakonec dělají „jenom“ rodiče.

Podle mě se dětem nemá kazit taková radost a hned odmala jim říkat, jak to vlastně je. Když by mi třeba ve 4 letech řekli, že ani jeden není, tak bych se snad na to ani tolik netěšila. A jsem ráda, že v té době jsme měli doma kameru a všechny takové vzpomínky nemáme jenom v hlavě, ale jednou za čas se na to podíváme. Všechno to utíká hrozně rychle, škoda... :)

Hezký den a ať Vás neunese... :)

DeVieT

Milá DeVieT(snad je to i váš nick) děkuji za krásnou vzpomínku na mIkuláše a musím s vámi jen souhlasit

Text nebyl redakčně upraven

Máte nějaký mikulášský příběh? Něco veselejšího než to, co jste si přečetly v mém tematickém článku? Máte rády Mikuláše? Převlékáte se za mikulášské postavy? Pokud ano, jste nejraději za anděla, čerta, nebo Mikuláše?

Chodí po vašem městě nebo obci Mikuláš? Zvete ho domů? Pořádají se u vás mikulášské „besídky“? Chodíte na ně s dětmi?

Nadělujete dětem dárky a sladkosti do punčochy? Kam ji dáváte? Za okno, nebo máte jiné zvyklosti? Jak se vaše děti těší? Umí mikulášskou básničku?

Napište nám na mikulášské téma. Na vaše příspěvky se těším na adrese: redakce@zena-in.cz

Reklama