Už po několik vydání našeho magazínu Žena-in je vám průvodkyní po exotických zemích Petra Lamlová, mladá žena, se kterou je možná na čase se blíže seznámit. Co dělá kromě toho, že ráda cestuje? A dá nám nahlédnout i do svého soukromí?

podnikatelkaS Petrou Lamlovou jsem se seznámila na rozlučce se svobodou jedné naší společné kamarádky. Na první pohled působila velmi výrazně a sebejistě. Ale vždy tomu tak nebylo, viď, Petro?
Nebylo. Malá Petruška byla tichá, zaprdnutá holčička, bez kamarádek. Tedy úplný opak než dnes. (směje se Petra a prostřednictvím vzpomínek mě seznamuje se svým dětstvím)
Na své dětství ale i přesto vzpomínám moc ráda, protože mám úžasné rodiče a skvělé, o rok a půl mladší bratry, dvojčata. Maminka nás měla hodně brzy, vlastně už ve dvaceti letech měla tři děti, to si neumím vůbec představit.

Počkej, ve dvaceti tři děti, takže tebe měla v osmnácti?
Ano, já jsem se mamince narodila v osmnácti letech, s taťkou spolu chodili už od šestnácti a dodneška jim to spolu vydrželo. Teď nedávno oslavili 35 výročí svatby, což je obdivuhodné. I přesto, že se brali tak mladí, pořád se mají moc rádi a jejich vztah byl a dodnes je velmi harmonický. Moc si jich vážím, i přes jejich mladý věk dokázali mně i bratrům vytvořit opravdu krásné dětství. Škoda, že dnes už se to tolik mezi mladými lidmi nenosí a většinou se ani neberou, nebo se vzápětí rozvádějí.

To je bohužel pravda. Pojďme ale od rodičů zpátky k tobě, k výše zmíněné malé, jak ty říkáš, zaprdnuté holčičce bez kamarádek. To mi k tobě vůbec nesedí. To muselo někdy bouchnout.
To ano. Bouchlo to asi v sedmnácti. Myslím, že to byla u mě taková opožděná puberta, ale o to divočejší. Přilepila jsem se tehdy na nějakou partičku, v rámci výchovy jsem byla dokonce i vyhozena z domu. Z té hodné, zakřiknuté šprtky, u které se předpokládalo, že půjde přinejmenším na práva, se najednou stal raubíř, který vzdoroval rodičům. Prožívala jsem jeden velký nekonečný mejdan a zjišťovala, že život není jenom o učení.

To jsi byla na střední?
Ano, na střední. Kamarádka mě tehdy také přemluvila na brigádu do McDonald´s, což byla moje de facto první opravdová práce, a tam ten svobodomyslný život opravdu jel a odstartoval naplno.

Sex, drogy, rokenrol?
(smích) Až tak úplně ne, ale moc tomu nechybělo. Jenže pak se stalo něco, co mě hodilo zase zpátky na kolej, jinak nevím, jak by to se mnou dopadlo.

Co se stalo?
Ještě dnes, když si na to vzpomenu, tak mi běhá mráz po zádech. Bylo mi čerstvých 18, nedostala jsem se na vysokou a nevěděla, co dále se svým životem. Dostala jsem od rodičů auto… a nezkušená, nevyježděná holka, myslela jsem si, že jsem královnou silnic. Prostě nezvládla jsem řízení a měla jsem těžkou autohavárii. Rodiče byli zrovna v tu dobu v Chorvatsku, ani o tom nevěděli. Když se pak vrátili, nebylo to jednoduché ani pro ně, ani pro mě. Tehdy jsem se doslova podruhé narodila. Ale paradoxně mě ta nehoda vrátila zpátky na zem a já jsem začala přemýšlet, co dál se životem. Vzduch se vyčistil, vztahy s rodiči se pomalu uklidnily a já to zkusila znovu a jinak.

srodici

S rodiči... Na „stará kolena“ a k radosti rodičů, Petra vystudovala Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně

A očividně i dobře. Vypracovala ses do celkem vysokých postů v oblasti společenské kultury, ať už se to týká tvé funkce manažerky provozovatele českých multikin, organizování speciálních eventů pro podnikatele a firmy, až po založení tvého projektu Ladies Movie Night nebo Pohádkový víkend pro děti.
To všechno jsem se ale musela postupně, pomalinku naučit. Jak jednat s lidmi, jak navazovat kontakty, nikdo mi nepomáhal, sama jsem si musela tu cestičku vyšlapat. Nastoupila jsem do jedné mediální agentury, kde jsem se pomalu krůček po krůčku dostávala až na cestu, na které jsem nyní. A dnes můžu s hrdostí říct, že jsem pyšná na to, co jsem dokázala.

Co je prioritou tvé současné pracovní činnosti?
Já se vlastně živím tím, že poskytuji lidem zábavu. Podnikatelé i firmy si mě najímají, abych pro ně pořádala speciální eventy, včetně programu, cateringu, PR, tiskových zpráv, medializace, prostě komplet všechno. Mám už svoji stálou klientelu, která se ke mně vrací. Navíc jsem vymyslela svůj samostatný projekt Ladies Movie Night, se kterým každý měsíc vyprodávám Lucernu, a to také o něčem svědčí.

lucerna

Pohybuješ se v mediálním prostředí, v reklamách, v marketingu. To chce tvrdé lokty. Máš je?
Ano, je to o tvrdých loktech, ale také o tom umět jednat na rovinu, což bohužel vždycky nejde. V prostředí reklam a médií se často setkávám s velkou přetvářkou. Více než kde jinde, právě v této oblasti dokážou být lidé někdy hodně zlí, nepřejícní, závistiví, ale s tím se bohužel musí počítat. Je potřeba si hned na začátku stanovit s klienty jasná pravidla, a ty nepřekročit.

Jsi tedy ve své práci šťastná.
Pojem štěstí pro mě znamená dělat práci, která tě baví, a ještě uživí. Samozřejmě kdyby mě nebavila, tak bych ji nedělala. I když dokážu si představit i něco jiného. Například už léta se věnuji také módě. To je oblast, která mě nesmírně baví, a chtěla bych se jí jednou věnovat naplno. Měla jsem už i pár pořadů v televizi, navštívila jsem řadu módních přehlídek u nás i v zahraničí, takže dokážu porovnat, co se kde nosí, jenže dostat se do tohoto rybníčku není vůbec jednoduché. Už je plný a ti dravci mě mezi sebe jen tak nepustí.

petralamlova

Další výzva!
Možná, kdo ví. Já bych třeba moc ráda ženám ukázala, že móda a módní výstřelky se netýkají jenom „visacích ramínek“, ale i žen plnějších tvarů.

Petra Lamlová ve vysílání pořadu České televize: Sama doma - při prezentaci spodního prádla a plavek loňské kolekce

Naše čtenářky tě znají prostřednictvím cestovatelských příspěvků do velmi vzdálených destinací. Jak tě třeba berou tamní muži, když jsi takový... typicky slovanský typ, tedy těch plnějších tvarů.
Jen to klidně řekni, prdelatá a prsatá. (smích) Jak mě berou? Vzpomínám si třeba, to bylo v Malajsii, vystoupila jsem z letadla a bylo mi strašně špatně, ani jsem nemohla dojít do hotelu. Najednou jsem sebou prostě řízla a teď ti malí šikmoocí mužíci byli zděšení. „Velká bílá žena na zemi“ (smích)
Anebo teď naposledy mám nejčerstvější zážitek z Turecka, kde si mě vyhlídnul manažer hotelu a pořád mi nosil nějaké kytičky a náramky, ale já jsem se cítila před ostatními hrozně trapně, protože Češky mají v zahraničí hodně špatnou pověst, obzvláště v těchto arabských zemích.

petravindii

„Velká bílá žena“ tentokrát na fotografii z Indie

cina

... a tady v Číně

Fakt? A jakou?
No, jak to říct slušně, prostě máme pověst jako „dávačky“, že si tam jezdíme vyloženě užít.

Ale pro Araby jsme asi všechny „dávačky“. Nechodíme zahalené, tamní ženy jsou zase až moc upjaté.
Ano, to je pravda. Ale jelikož jsem toho opravdu hodně procestovala, můžu si dovolit i porovnávat. Byla jsem třeba v Sýrii nebo v Arabských Emirátech... a to je zase něco jiného než Egypt, Tunis... Třeba v Emirátech se na tebe muž ve vyšším postavení ani nepodívá. Bylo by to pod jeho úroveň. Letěla jsem jednou s Etihadem, což je letecká královská společnost, a vedle mě seděl nějaký šejk, prostě zahalený muž v tom jejich typickém hábitu, a držel na ruce sokolíka. Věděla jsem, že v tu dobu probíhalo v Damašku mistrovství sletu sokolíků, tak jsem se ho chtěla jen na něco zeptat, ale on vůbec nereagoval. Úplně mě přehlížel, byla jsem pro něj vzduch. Jako by mi naznačoval: „No fuj, co si to vůbec dovoluješ mě oslovit!“
Kdežto třeba v tom Egyptě nebo Tunisu, kde je už více západní civilizace, tam na tebe pokřikuje kdejaký taxikář, číšník, pouliční prodavač, všichni si dovolují, protože ty bílé ženské, neříkám, že všechny, ale většina, to tam zavedly, že se tam jdou prostě bavit, že si to jdou užít. A Češky jsou krásné a obzvlášť žádané. Ale taky hodně povolné.

naplazi

To jsou mi teda věci! A vzala by sis někdy cizince?
Tak Araba určitě ne, a jinak, i když jsem pár cizinců poznala, tak nevzala. Český Pepa je český Pepa a já chci, aby jednou, jestli tedy nějaký bude, vyprávěl našim dětem o Krtečkovi, a ne o elfech nebo beduínech.

Takže pokud tomu dobře rozumím, žádný český Pepa zatím není. Žádný harmonický vztah po vzoru tvých rodičů?
Uf, čekala jsem, že se na to zeptáš. Samozřejmě nějaké vztahy jsem měla, ale přiznávám bez mučení, jsem workoholik. Jsem člověk, který když se pro něco zapálí a práce ho baví, tak neumí rozlišit práci a soukromí, a to vydýchá málokterý chlap.

Nemáš moc vysoké nároky? I na toho Pepu?
Tak samozřejmě už jsem vyrostla z představy prince na bílém koni. Já jsem Kozoroh a bohužel, nebo bohudík, nevím, co je lepší, nejdříve všechno řeším hlavou, a pak teprve srdcem. Uvědomuji si, že to se mnou není jednoduché, že to se mnou měli partneři hodně složité, ale já prostě potřebuji chlapa, kterého budu respektovat a ke kterému budu vzhlížet. Ale kde ho vzít? Kolik jich dneska takových je?

Tak to ti asi neporadím. Já do toho šla bezhlavě.
A měla jsi prostě štěstí. Jenže také, komu se to podaří? A vidíš, už zase o tom moc přemýšlím (smích). Také ze všech stran pořád slyším ty biologické hodiny. Sakra, jaké hodiny? No tak ještě nemám děti, no a co? Já se ještě tak stará necítím a mít chlapa za každou cenu, to radši zůstanu sama.

sama

Uvidíš, že to přijde v tu nejmíň očekávanou chvíli.
Jo a ten rozum nakonec ztratím a konečně se usadím. (smích)

To by znamenalo ale i konec cestování.
Bylo by to složitější, ale myslím, že už jsem viděla velký kus světa, a jsou to krásné zážitky. Ty mi nikdo nevezme.

zed

... krásné zážitky mi nikdo nevezme / u velké Čínské zdi

Oklikou jsme se dostaly zase hezky zpátky k cestování. Určitě nejen mě by zajímalo, kde na to bereš? Vždyť to jsou kolikrát destinace, na které by člověk snad ani za život nenašetřil.
Ale houbelec. (smích) Mám štěstí, že mám kolem sebe velkou spoustu přátel, ale opravdových přátel, což je prioritní. A u mě jsou to lidé, kteří umí naplánovat, abychom za minimum peněz viděli co nejvíc. Já nemusím spát v luxusním čtyřhvězdičkovém hotelu, i když samozřejmě někdy je to také příjemné, ale pro mě je důležitý hlavně ten zážitek. A kde na to beru? Prací. Někdo investuje peníze do dětí, do rodiny, já zatím do cestování. A k těm exotickým zemím. Ono je to taky hodně o tom: hledat, hledat a hledat a najít to nejvýhodnější.

Která z mnoha zemí, co jsi navštívila, tě zaujala nejvíc a čím?
Jéé, těch by bylo. Ale zmíním tři. Tím, že hodně tíhnu ke španělštině, kterou jsem studovala společně s angličtinou, tak jsem povědomě vždycky tíhla k Latinské Americe. Mým snem bylo proniknout do kultury Mayů, Aztéků a Inků. Takže cestovatelský zážitek číslo jedna je pro mě Peru, Machu Picchu... tam mi i ukápla slza, protože mám o nich načteno opravdu všechno, včetně jejich zániku. Dalším vrcholem pak pro mě bylo Mexiko...

peru

Peru

machu

Machu Picchu

Promiň, že ti skáču do řeči, ale o tom se říká, že to je nejnebezpečnější země na světě.
Ano, byli jsme v Mexico City, nejnebezpečnějším městě na světě, druhé je pak Rio de Janiero, ale pokud víš, jak se tam máš chovat, nenosíš náušnice, hodinky, prstýnky, víš, že nemáš mít u sebe kabelku, tak se nám tam nikde nic nestalo. Všechno je to o tom být připravená, nastudovat si informace o místě, kam jedeš, vědět, jak se chovat, co dělat, kde se pohybovat. Nikdy jsem tam neměla žádný pocit nebezpečí.

Je to tedy o dobré informovanosti místa, kam jedeš.
Jednoznačně.

A to třetí místo?
Třetím místem a vrcholem mého cestovatelského zážitku je Nepál - Mount Everest. Já říkám: „Vidět Everest a zemřít...“

Na to máš času ještě dost, i když jsi ho už viděla. No a my se budeme prostřednictvím tvých dalších reportáží těšit i na ostatní kouty světa, které jsi měla možnost navštívit.
Děkuji za rozhovor, ať se ti daří v práci i v soukromí.
Také děkuji, a když už mám tu možnost, chtěla bych tímto prostřednictvím pozdravit všechny vaše čtenářky a poděkovat jim za jejich milé komentáře. Opravdu mě to těší.
A všem přeji hezké prázdniny. :)

bali

Poskytnuté fotografie: P. Lamlová

Přečtěte si také:

 

Reklama