Hlavně o blížící se první přímé volbě prezidenta jsme se bavili se zpěvačkou Petrou Janů, její názory jsou opravdu drsné! A co jsme probrali ještě? Zpěvačka letos slaví kulaté výročí, takže i k němu sklouzla nit našeho hovoru.

Petra JanůS douškou českého humoru se chce říct, že v historicky první volbě hlavy státu máme na výběr například mezi komunistou, alkoholikem, Japoncem a indiánem - zajímavý reprezentativní vzorek Česka, co říkáte? No, možná o tom napíšu nějakou písničku. Každopádně s hlavou plnou politiky jsem vyrazil na rozhovor se zpěvačkou Petrou Janů, a tak jsme debatili ponejvíce právě o prezidentské volbě.

I když by bylo neslušné nezeptat se na Petřino právě vydávané trojalbum...

Album má název Má pouť, zní to tak osudově...
Mám letos výročí - čtyřicet let na profesionální hudební scéně. Tak jsme se dohodli se Supraphonem, že mi udělají tohle album.

Vy jste Supraphon oslovila?
Ne, dali mi to jako dárek.

A co na tom albu tedy posluchači najdou?
Je tam spousta věcí, které nikdy na deskách nebyly, třeba z televizního archivu, z archivu rádií...

Televizní archiv, jsou tam tedy i videa?
Ne, ne, ne, jsou to zvukové nahrávky, ale ty, které nevyšly na žádných nosičích. Takže vlastně kuriozity, jsou tam také záznamy mých duetů, které jsem nazpívala třeba s Jaromírem Hanzlíkem, Karlem Gottem, Petrem Kolářem a dalšími...

A z těch méně známých skladeb na albu, jaká je tam vaše největší srdcovka?
Je jich tam spousta. Každá z nich vznikla v jiné době s jinými lidmi. Třeba mám strašně ráda Marka Twaina. Je to americký tradicional... to je věc, která možná Čechy až tak moc nezajímá, ale mě to strašně baví zpívat. Takže není to srdcová záležitost, ale hrozně ráda si ji zazpívám.

Chci se vás zeptat, vy jste si na začátku profesionální kariéry měnila jméno z Jany Petrů na Petru Janů, nechci rozebírat důvody, ty jsou jasné, ale jak vám dnes po tolika letech říkají kamarádi - Jano, nebo Petro?
Spíš Petro. Už jsem Petra tak hrozně dlouho...

A vy sama nad sebou přemýšlíte jako nad Janou, nebo jako nad Petrou?
Nemám jméno, když o sobě přemýšlím (směje se). Vždycky si říkám: „Holka, to musíš udělat takhle,“ nebo: „Holka, to bys neměla...“

Co třeba nějakou přezdívku, máte?
Vzhledem k mému docela výraznému předkusu mi ve škole říkali Veverka. Ale jinak nic výrazného. Můj muž mi říkal mamušo.

Myslím, že teď hodně lidí žije prezidentskou volbou. Ostatně samotnému mi to vrtá hlavou. Co vám? Už víte, koho budete volit?
To jste mě dostal, jsem z tohohle tématu poslední dobou tak otrávená, že musím okamžitě přešaltovat, abych si nezkazila den ještě napodruhé. Jako by nestačilo, že je takhle hnusně, ještě přemýšlet o naší politice a našem prezidentovi...

To se omlouvám...
Není to vaše chyba. Prezident je pro mě člověk, který nás bude reprezentovat. Nemá vlastně žádné rozhodovací právo, dobře, může něco nepodepsat, ale oni si to odhlasují zase dál. Je to spíš persona, která má být reprezentativní, tak by se mi asi nejvíc líbil Fischer. Bobošíková zcela jistě ne, té by se ostatní prezidenti báli (smích).

Čekal bych, že jako umělkyně budete volit někoho z té umělecké branže...
No právě, říkala jsem si, kdybychom chtěli, aby si nás všichni pamatovali, tak bychom měli vzít France, jenže to by si nás pletli s nějakou africkou republikou.

Tak to jsme nad tím uvažovali podobně. Jenže jsem si pana France pouštěl v jednom rozhovoru a přišlo mi, že vlastně vůbec neví, proč by to dělal... Ale třeba je to tím, že k tomu opravdu přišel jako slepý k houslím. Kdo mě ale hodně zaujal, byla Táňa Fischerová.
Vy jste se zbláznil! Ta všelaskavá a všeobjímající osoba? Přijde mi to jako taková prapodivná póza, vůbec jí to nevěřím, a to jsem déle na světě než vy. Je prostě tak strašně laskavá, že mi z toho jde husí kůže. Ale jste ten typ, jen doufám, že jí na to nenaletíte. Mně ten Fischer nakonec vychází jako jediný možný, sice byl komunista, ale co už s tím - stejně tu zase za chvíli budou vládnout.

Nestrašte mě...
Vždyť se na to podívejte.

Je pravda, že hodně lidí mi poslední dobou říkalo, že je chce volit.
Nedivím se. Není koho volit a zaplaťpánbůh, že se mě poslední volby netýkaly, opravdu bych vůbec nevěděla, komu dát hlas. Jsem tím tak strašně znechucená.

To nejste sama, je to vidět na volební účasti, neúčasti, že?
Vezměte si jen tohle, měli jsme pravicovou vládu s obrovskou většinou, a kde se to zase poztrácelo? Co se s tím stalo? To je prostě hnus. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby lidé byli politikou tak znechucení, že by vůbec nikdo nevolil.

No, to se skoro děje. Jenže by se nestalo asi nic. Vždyť nejde k volbám ani polovina lidí, kteří mohou, a stejně je neanulují...
Ani polovina? Myslím, že jsou to už dvě třetiny, a neděje se nic. Vezměte si, kdo jde dnes do politiky, samej zmetek. I lidé, kteří mají ideje a chtějí něco změnit, když se do té mašinerie dostanou, semele je to a stanou se z nich zmetci. Podívejte se, co se stalo s Bémem - byl to člověk, který se zabýval drogovou tématikou, měl v tom jasno, co řekl, mělo hlavu a patu. Podívejte se, co z něj politika udělala, naprostý balast a marast. Dneska bych nevěděla, koho volit, a jsem z toho zoufalá. Nebo jak o mně mohou rozhodovat lidi, kteří vůbec nechodí ven? Třeba Marek Benda sedí v parlamentu od té doby, co vylezl ze školy. Co ten může vědět o reálném životě, pro pána krále?

Třeba si myslí, že reálné platy jsou na úrovni těch parlamentních...
To jsme teda zabrousili k tématu. No, abych to nějak shrnula, jediný možný mi přijde Fischer.

Tak honem od toho pryč. Zeptám se ještě, vy jste byla nejdřív rockerka, a pak jste sklouzla k popu, proč? Bylo to racionální rozhodnutí, že byste se třeba čistým rockem neuživila?
Jsem pořád rockerka. V té době to takhle, jak říkáte, nefungovalo. Měla jsem kariéru nastartovanou právě kvůli rockové hudbě. Lišila jsem se od všech těch upravených, nádherných zlato-stříbro-drahé kamení. Ale potom mi ten rockový kabátek začal být trochu těsný. Chtěla jsem si také zazpívat, využít různá zabarvení, výrazy, v rockové muzice není tolik možností. Zpíváte buďto potichu, nebo nahlas, ale žádné emoce tam moc nejsou. Nazpívala jsem dvanáct písniček, které dostaly Oscara - to byl takový trochu přechod do středního proudu. Pupečníkovou šňůru rocku jsem však nepřestřihla.

Kdo je váš vysněný (a neomezujme se jen na domácí scénu) pěvecký partner?
Vždycky jsem milovala Freddieho Mercuryho - to už se mi nesplní. Mám prostě ráda velké hlasy.

Třeba až operní?
Nemusí to být zrovna operní, ale třeba Barbra Streisand, to je člověk, který umí dokonale pracovat s hlasem - je to škola vůbec si ji poslechnout.

A co takový Bobby McFerrin?
Pozor, tady jde už o úplně jinou kategorii. On má hlas jako hudební nástroj, nebo spíš celého McFerrina má jako hudební nástroj. Také ho obdivuju, ale...

Jednou jsem ho viděl pracovat s takovým přístrojem, kde si zaznamená část hlasu, pak na to šlápne, zaznamená další část, zase na to šlápne, pouští se mu to jako smyčka, takže vlastně doprovází sám sebe. Svedla byste to a chtěla byste si něco takového vyzkoušet?
(Směje s) Ne... musí to být hrozně těžké. To spíš Ondřej Ruml.

Toho jsem s tím taky viděl a docela mu to šlo...
No, protože se McFerrinem zabývá, je to jeho ikona.

A co váš hudební experiment, který byste si chtěla vyzkoušet a ještě se k němu nedostala?
Už jsem si toho vyzkoušela docela hodně.

Takže nemáte laťku, kam byste se chtěla posunout?
Řeknu vám jednu věc, zpívám 40 let, všechno, co jsem si kdy přála (musím zaklepat na stůl), se mi splnilo. Teď si jen užívám života, který mám. Nepotřebuji nikomu nic dokazovat, někomu něco slibovat, nemám žádné tvůrčí pnutí. Baví mě to a jsem vděčná tomu nahoře, že mi to dopřál. Beru to tak, jak to je, nikam se nesápu. Až vám bude šedesát, tak tomuhle mému pocitu určitě porozumíte.

Je to ještě docela kus do Vánoc, ale přesto vás již poprosím na závěr rozhovoru o nějaké pěkné vánoční poselství pro čtenářky...
Moje milé čtenářky, nenechte se vytočit Vánocemi, krásně si je užijte, buďte zdravé, šťastné a krásné.

Kam dál? Naše rozhovory...

Reklama