Reklama

 

S hercem Petrem Vackem jsme se setkali v kavárně Studia Ypsilon, hned jsme tedy využili příležitosti a zařídili pro naše čtenářky rychlou soutěž (viz níže) o lístky na jedno z představení, ve kterém Petr účinkuje.

Vy jste člověk, který toho má za sebou už hrozně moc, máte spoustu aktivit. Nechcete vydat memoáry?
Memoáry? To je zajímavá myšlenka, to mě ještě nenapadlo. Ale říkám si, jestli ještě není brzo, je mi čtyřicet tři, to bych měl tak půlku knížky. Doufám, tedy...

Dobře, to byla jen taková žertovná otázka úvodem. I když nebyla tak úplně „mimo“, vy máte za sebou ve svých třiačtyřiceti letech spoustu odehraných her v divadle, zpíváte, jste v radě Greenpeace, do toho televize, film, charita... Jak to všechno stíháte?
Už je to trošku jinak, v radě Greenpeace už nejsem, teď jsem v tak zvaném shromáždění volitelů, což jsou lidé, kteří volí radu. Takže já dnes s Greenpeace spolupracuji už jen volně, třeba vypomáhám při nějakých akcích, ale funkci člena rady už jsem opustil.

Petr Vacek

Narodil se 1. ledna 1965 ve Slaném. Po absolvování přírodovědeckého gymnázia a úspěšném ukončení DAMU, hrál v  Divadle vítězného února v Hradci Králové. V 90. letech přesídlil a je ve stálém angažmá ve Studiu Ypsilon v Praze. Zahrál si například Duška v Mozartovi, Vaška v Prodané nevěstě či rádce v Rusalce a spoustu dalších zajímavých rolí.

Petr přirozeně hraje i ve filmu a v televizi. Obsazován je do menších i velkých rolí, z celé plejády jmenujme třeba filmy Amerika (1993), Učitel tance (1994), Mazaný Filip (2003) nebo seriály Saturnin (1994) či Zdivočelá země. V poslední době je ale nejvíce známí z účinkování v seriálu Ulice, kde hraje Tomáše Jordána.

Moderoval televizní pořady Na vlastní nebezpečí a Pomáhejme si.

Věnuje se i zpěvu a překladatelství. Zpívá v židovském pěveckém souboru Mišpacha, překládá pro Plovárnu Marka Ebena. Zajímá se o ekologii a o charitu, byl například členem Rady Greenpeace ČR, v současné době aktivně podporuje Projekt MEDELA.

Je podruhé ženatý, z prvního manželství má syna Jonáše (1996) a dceru Hanku (1997), z druhého manželství syna Eliáše (2007).

Nabízí se otázka proč?
Nestíhám to. Není to zas až taková legrace. Práce v radě je docela zodpovědná – musíte být schopný  kontrolovat třeba finanční audity a podobně... Navíc je každé jednání rady mezinárodní, jsou tam lidé třeba z Německa, jeden čas tam býval Tibeťan, který žil ve Švýcarsku, takže tyhle věci musíte zvládat probírat v angličtině. Je to dost náročné, a to se ta rada schází třeba dvakrát, třikrát ročně. Bylo toho na mě docela hodně, je pro mě daleko příjemnější spolupráce, která spočívá spíš v těch zábavnějších věcech, třeba když je potřeba napsat něco do novin...

Tím jste narazil na další moji otázku: Vy jste, říkejme tomu, literárně činný, jak jste se k psaní dostal?
Nemyslím, že bych byl literárně činný. Co jsem psal, tak to byly scénáře pro pořad Pomáhejme si, ale to jsem dělal jen občas – většinou to dělají stálí autoři. K literární činnosti by se dalo přirovnat ještě to, že tu a tam napíšu něco do novin a teď jsem se nedávno pustil do blogu na internetu.

Ten jsem četl, jak často do něj budete psát?
Rád bych celkem často, už mám i nějaká další témata. Je to blog, který se vztahuje k internetové podobě jednoho velkého deníku. Chtěl bych na to jít trochu jinak, lidi tam píšou hodně o politice, já bych na to chtěl jít spíš skrz takový osobní pohled.
Možná, pokud by se do literární činnosti daly počítat i překlady, tak překládám pro Marka Ebena, když má na Plovárně nějakého zahraničního hosta. Tím moje literární činnost končí.

To je, řekl bych, docela slušná literární aktivita...
Uvažoval jsem o tom, že bych napsal kuchařku. To je takový literární žánr, na který si každý troufne, protože tam úplně nevadí, když máte nedostatek talentu. Docela by mě bavilo napsat kuchařku, kterou bych spojil s tím, jak divadlo cestovalo po světě, co se kde zajímavého odehrálo a do toho vždycky nějaký můj oblíbený recept, který jsem se tam naučil.

A co vlastní recepty, máte?
Mám spoustu vlastních receptů, ale bohužel nejsou nijak zaznamenané, protože moje vaření nespočívá v tom, že se vaří jídla, které znáte. U mě je to vždycky pokus a experiment. Hodně vycházím z filozofie indické stravy kari. Tam jsou samozřejmě ustálené recepty, ale neustále se i mění, takže když vařím, tak začnu třeba v pondělí polévkou a v neděli se z toho už stane něco úplně jiného.

Nevařili takhle pejsek s kočičkou?
Je to dost podobné a většinou to končí tak, že ten výsledný pokrm chutná stejně.Tedy myslím ne stejně jako slavný dort pejska a kočičky, ale že ty moje výtvory jsou si podobné. Já mám rád určitou chuť, tak se k ní vždycky nějak propracuji.
Vyrobil jsem třeba mexickou fazolovou pastu z červených fazolí, cibule a česneku – byla hrozně dobrá. Ale vyrobil jsem jí příliš mnoho. Tak jsem z toho potom zkusil udělat polévku, ta byla také dobrá, ale pořád jí bylo moc. Když se trochu ujedlo, přidal jsem do toho zeleninu a nakonec to skončilo jako rybí kari.

Kuchařka by se tedy mohla jmenovat: Vaření s pejskem, kočičkou a Petrem Vackem...
Spíš by se to jmenovalo: Vaří život. Vycházím ze situace, která se nachází v lednici a jaké mám zásoby, tím jsem limitovaný a z toho musím uvařit jídlo.

Takže vaříte stylem: Co nasypu do kari...
Oni už mi doma to kari zase tolik nejedí, takže musím variovat na různá zeleninová témata a podobně... Ale je pravda, že kari je hrozně vděčné vaření, protože i tu směs koření si můžete vyrobit podle sebe – v Indii si ho každá kuchařka dělá doma trošičku jinak – takže vlastně můžete vyrobit kari, které vám konkrétně vyhovuje. Vaříte třeba pro někoho, kdo nemá rád pálivé, tak si vyrobíte krásné voňavé kari, které nepálí, protože se tam nedají třeba chilli papričky.

Vaše exmanželka žije v Bruselu, jak často se vídáte s dětmi z prvního manželství?
Vzhledem k tomu, že jsme byli schopní se rozumně domluvit, a vzhledem k tomu, že jsme byli oba názoru, že tak zvaná střídavá péče je pro dítě to nejlepší, tak to máme zařízené docela dobře.
Samozřejmě máme problém se vzdáleností. Ono je to asi patnáct set kilometrů, takže není možné, aby děti každý týden přejížděly. Situace je teď taková, že už druhým rokem jsou děti v mé péči a uvidíme, co bude dál. Asi se po uplynutí těch dvou let budou vracet za matkou do Bruselu.

Takže teď vychováváte tři děti?
Ano, dvě už jsou velké, deset a dvanáct let. Eliášovi byl teď 21. listopadu jeden rok.

Jak to zvládá vaše současná partnerka?
Musím před ní smeknout klobouk opravdu hluboce, až někam ke kotníkům. Myslím, že to asi pro nikoho není jednoduché, vzít si chlapa, co už má dvě děti, a ještě s nimi žít. K tomu ten věk... Když přijdete někam, kde jsou dvě miminka, tak je jednoduché zamilovat si je. Když přijdete někam, kde jsou dvě děti, které pomalu nastupují do puberty, tak už to tak snadné není. Nějakým zázračným božím řízením se přihodilo, že to vychází strašně pohodově.

Žádné domácí boje?
Samozřejmě domácí boje jsou, tomu se nevyhnete ani v normální rodině, v normálním vztahu. Ty boje ale rozhodně nejsou proto, že by ve vzduchu visel pocit: Je tady nějaké macecha, nebo jsou tady dvě děti, které nechci. To se nám, zaplaťpánbůh, vyhnulo. Děti ji mají strašně rády, jak dcera, tak i syn.
Pokud jsou domácí boje, tak jsou to klasické: Kluk je bordelář, na něco zapomenou... Prostě normální starosti při výchově dětí. Ale není to jako v nedávném pořadu v televizi, kdy dítě terorizovalo otce a odmítalo jakékoli jiné partnerky než původní maminku. To u nás, zaplaťpánbůh, nehrozí.

Pojďme si chvilku povídat o herectví. Chystáte se na nějakou velkou filmovou roli?
Ne, nic takového zatím nechystám. Zatím o mě nikdo zájem nejeví. Asi se všichni bojí toho, že jsem teď hodně vytížený seriálem Ulice. Rozhodně nemám pocit, že by se nabídky hrnuly. Ale zrovna teď, přiznávám, mi to úplně nevadí. Každý člověk by se samozřejmě rád prezentoval ve své práci, ve svém oboru, rád by ukázal, co umí, ale vzhledem k tomu, že mám teď na starosti dvě velké děti a ještě miminko, tak jsem docela rád za takové klidové období.
Navíc je pravda, že s Ulicí je spousta práce, a je jí někdy tolik, že člověk občas mívá pocit, že už by na nic jiného neměl ani čas a sílu.

Říkal jste mi, že musíte být na place v sedm hodin ráno – to je docela šílené, když si člověk uvědomí, že vás třeba večer čeká další směna v divadle... Jak často musíte takhle brzy vstávat?
V současné době to není tak hrozné. Ale, protože ten seriál je takový nekonečný, tak v něm občas nějaká linka vrcholí. To má člověk potom hodně natáčecích dnů. Pak nastane útlum, kdy vystupují do popředí jiné linky...
Já mám teď útlum, ale je fakt, že loni, září, říjen, listopad, jsem měl takové dny, že jsem měl opravdu chuť usedavě plakat. Točil jsem od rána, a to byly nástupy třeba i v šest třicet, pak jsem jel v podstatě přes oběd zkoušet do divadla, po zkoušce zase zpátky, dotočil jsem si, co ještě zbylo, pak jsem jel hrát představení a do postele jsem se dostal okolo půlnoci, půl jedné s vědomím, že ráno v šest třicet musím být zase v ateliérech v Hostivaři. Měl jsem pocit, že to nemůžu přežít.

Já bych to nepřežil...
Dobře to dopadlo – jsem tady stále. O to víc si teď užívám toho, že moje role má zrovna lehký útlum.

Jak se stane to kouzlo, abyste v tom hektickém období neměl pod očima vaky jako klokaní kapsy?
To jste se zeptal celkem zajímavě, protože já v poslední mám pod očima vaky jako klokaní kapsy (smích).

Chvalme prozřetelnost, že vymyslela maskéry...
Vždycky je to ráno nejméně půlhodinka jejich péče, aby se za mě stal člověk. Ale myslím, že se to na hercích nějakým způsobem podepisuje.

Kterou z činností, jimž se věnujete, máte nejraději? A vezměme to obšírně přes překládání, psaní divadlo, natáčení... Co vás nejvíc naplňuje?
Nikdy mě nenapadlo nějak to rozvrstvovat.
Pokud jde o psaní, dá mi to vždycky hrozně práce. Je to dřina a jsem rád, že nakonec dokáži něco kloudného zformulovat. Většinou to dělám účelově, abych prosadil nějakou informaci, kterou se třeba jiní snaží potlačovat. Takže je to důležitá věc, ale hrozná dřina.
Pokud jde o divadlo, tak to mám hrozně rád. Na rozdíl od televize je v něm kontakt s živými lidmi. Každé představení je jiné – to bych dal teď asi na první místo.
Natáčení Ulice mě živí a baví. Nikde jinde nedostanu možnost si třistakrát po sobě zkusit zahrát žárlivost, vztek, milostný vztah. Někdy je to dřina jak v dole, jindy prochechtáte den.
Vždycky si říkám, že bych potřeboval víc životů, protože neméně důležité a zajímavé mi připadají ty aktivity, co dělám pro děti z dětských domovů. Při nich mám navíc ještě pocit, že dělám konečně něco důležitého a pořádného. Tam jde skutečně o to, co z toho člověka bude, až vyroste. Ale zase je to, i když mě to hrozně baví, strašně namáhavé a vyčerpávající.

Takže si to shrňme...
Zdroj obživy a zajímavá práce je pro mne herectví, ať v divadle nebo v televizi,  a ty ostatní věci dělám proto, že mě to baví. Já navíc neumím moc relaxovat, takže mě všechno stojí velké úsilí.

Navštivte internetový blog
Petra Vacka
ZDE!

Vážně? Kdy jste naposledy relaxoval?
Nebo, pokud řekneme česky, odpočíval, tak vlastně... vlastně... já ani pořádně nevím. Stále je něco důležitějšího než si lehnout a spát.
Baví mě třeba být s dětmi, jak s těmi velkými, tak s tím malým, ale také mi přijde, že to z člověka energii odebírá, nenabíjí.

Čili jediný odpočinek je pro vás asi to divadlo?
Ano, akorát jsem potom hrozně unavený (smích).

Vy jste hodně činný v různých charitativních a prospěšných projektech, překvapilo vás něco v téhle sféře?
Ani nevím. Neměl jsem žádná očekávání, protože jsem vůbec netušil, to čeho jdu. Všechno to začalo díky pořadu České televize, který se jmenuje Pomáhejme si. Ten se dělá pro děti a většinou proto, aby se dětem s nějakým problémem vlila radost do života. Toho problému se jen dotknete, ukážete tu nejlepší cestu, jak ho řešit, ale okolo je samozřejmě spousta starostí a bolesti například s nějakým postižením, což už se tolik nezdůrazňuje. Až když se s těmi rodinami poznáte víc, tak zjistíte, že nic není až tak jednoduché – ten hezký pocit „teď dělám něco, co má smysl“, protože jsem okolo toho udělal pořad v televizi, moc nevydrží. Trošku vám spadne hřebínek, protože zjistíte, že jste se něčeho jen letmo dotknul a jdete od toho.
Příjemně mě překvapilo, že v téhle sféře je spousta mladých lidí, mladých ženských, které se nechovají, jak si asi mnozí muži představují, „že jsou to pipiny, které nejsou schopné nic zařídit“.

Takhle to přece nemůžu napsat do ženského magazínu...
Jen to tam napište. O mladých holkách je obecná představa, že jenom nakupují a zajímají se maximálně o módu. Vůbec to není pravda. Já jsem se potkal se spoustou mladých holek, které jsou schopné velice věcně jednat, velice prakticky věci zařizovat, a dokonce mám pocit, že mnohdy lépe než chlapi. Chlap, jak má vžitou roli dominantního samce, tak má touhu i při takové činnosti nějak vyniknout, nějak se prezentovat. Těm ženskejm jde prioritně o to nějak se domluvit a tu věc udělat. To je někdy mnohem jednodušší než dohadovat se s ješitným chlapem, který by řekl: „Jo, uděláme to, ale musí tam být moje fotka dvakrát dva metry.“ U žen ten problém odpadá, nedohadují se, kdo bude ten kohout.

SOUTĚŽ

Zajděte si na Petra Vacka do Studia Ypsilon
a vezměte s sebou manžela a dítě!

Máme pro vás soutěž o tři volné vstupenky na představení Prodaná nevěsta aneb Pojď domů, ona brečí ve Studiu Ypsilon (Studio Ypsilon, Spálená ul. 16 , Praha 1), představení se koná v pátek 5. prosince 2008.

   Odpovězte na otázku:
   Jak se jmenuje mladší syn Petra Vacka?

   a) Eliáš
   b) Jánoš
   c) Petr má jen dcery

Odpovědi vkládejte SEM!

Ze správných odpovědí vylosujeme jednoho výherce, který od nás získá tři lístky na představení Prodaná nevěsta (o představení si můžete přečíst více ZDE).

Soutěž ukončíme ve středu 3. prosince 2008 v 11.00 hodin. Lístky budou k vyzvednutí ve čtvrtek 4. prosince 2008 od 9.00 do 16.00 hodin v redakci magazínu Žena-in v Gorazdově ulici v Praze.

Teď už ale mužům trochu křivdíte...
Nemyslím. Je to jako se řízením. O ženách se tvrdí, že řídí hůř než muži. Já mám daleko lepší zkušenosti s řidičkami. Řidičce totiž jde o to dojet z bodu A do bodu B za co možná nejmenších nákladů a zároveň při tom nikoho neohrozit.

To se přece tvrdí o mužích, že jdou z místa A do místa B, kdežto ženy bloudí...
Ne, je to úplně jinak. Je možné, že ženy bloudí, ale jejich snaha je dostat se k cíli. Chlapi, když řídí, tak si to potřebují užít, ukázat, že mají silné auto, lepší než ostatní. To je prostě na zabití – to jsou všichni ti kreténi, kvůli kterým umírají lidé.
A, velkou oklikou se vracím k tomu, o čem jsem začal, to je moje strašně příjemné překvapení. Je spousta mladých lidí, kteří mají ideály a k tomu je dokáží prakticky prosazovat a uskutečňovat. Mým snem je, že tihle lidé budou jednou ve státní správě, na úřadech, na ministerstvech. Doufám, že tihle lidé jednou půjdou do politiky a tady se to všechno hrozně zlepší.

Vy jste ale idealista...
Tak to musí být. Mojžíš šel s Židy 40 let přes poušť, aby vymřeli ti, kteří měli návyky z egyptského otroctví – to je náš případ. Všechno, co se tady děje, jsou návyky z minulosti. Těch lidí se nejde zbavit, musí vymřít.

Pojďme na pár takových rychlých otázek: oblíbená barva?
Zelená.

Proč?
Nevím, je to iracionální pocit. Obliba je obliba, ta nemá s rozumem nic společného.

Oblíbená kniha?
Isaak Babel: Rudá jízda.

Prsa nebo zadek?
Obojí.

Oblíbená divadelní hra?
Shakespeare: Macbeth.

Zvíře?
Varan, choval jsem ho asi dvacet let.

To je celkem zajímavé – varan je masožravec, není to nebezpečné?
Je masožravec, ale pes je také masožravec.

Takže se dá říct, že varan je mazlíček?
Není, varan není zvyklý na mazlení, to jsou jenom savci, protože je maminky oňuchávají, když jsou malí. Varan je plaz a nikdy se s vámi neskamarádí. Výjimkou je paní Velenská. V zoo jsou želvy, které ji poznají po hlase a jsou ochotny na ni reagovat. Dokonce mládě varana komodského pozná paní Velenskou po hlase a na zavolání přiběhne.

Jak jste se vy dostal k varanovi?
Vždycky jsem miloval plazy. S varanem to byla složitá historie. V gottwaldovské, dnes zlínské zoo měli pár a umřela jim samice. Samce prodali teraristům a já ho od jednoho dostal. Byl to varan pustinný – varanus griseus, nádherné zvíře.

Jak se jmenoval?
Borůvka.

Měl rád borůvky?
Neměl, nejraději měl myši, samozřejmě živé. Když nebyly živé myši, nepohrdnul ani slepičím stehýnkem.

Pojďme od varana třeba k dětem, kolik byste jich chtěl celkem mít?
Nevím, mám teď tři a jedna moje kolegyně mi tvrdila, že se ptala kartářky, a ta jí řekla, že budu mít sedm dětí.

Oblíbená země?
Zeměkoule.

Oblíbená kapela?
To jste mě málem dostal, ale třeba newyorští Klezmatic.

Skladba?
Psycho freylech.

Oblíbený politik?
To se obávám, že vám nemohu sloužit.

Ani celosvětově nebo historicky?
Ne...

Dobře, tak to obrátíme: neoblíbený politik?
Václav Klaus.

Neoblíbená barva?
Rudá.

Neoblíbené zvíře?
Takové není.

A úplně nakonec se vás zeptám, co vás napadne jako první, když se řekne: novinář?
Taková vzpomínka na jednoho novináře z Rudého práva, jmenoval se Pavel Douděra a bydlel ve stejném baráku jako my. Byl to starý pán s těžkým astma – strašně chytrý člověk, ale zároveň hrozně zapálený komunista.

Co popřál Petr Vacek čtenářkám Ženy-in?

Jak na vás Petr působí? Je to sympaťák? Viděla jste ho někdy v divadle?