Petr Šiška je dnes mezi lidmi znám zejména díky moderování kontroverzní televizní show Nic než pravda, kde klade soutěžícím nepříjemné otázky na tělo, jejichž pravdivost posuzuje detektor. Protože o Petrovi víme, že je nejen úspěšným moderátorem, ale i šikovným textařem a hudebníkem, neopomněli jsme mu položit několik otázek z tohoto soudku, přesto byl pořad Nic než pravda hlavním tématem rozhovoru...

Máte raději svoji maminku, nebo svého psa?
Zcela určitě svoji maminku. Žádného psa nemám.

Chtěl jsem touto otázkou navodit atmosféru pořadu Nic než pravda. Šel byste sám do takového pořadu jako soutěžící?
Musím se přiznat, že zcela určitě nešel. Zastávám názor, že každý člověk by měl mít svou třináctou komnatu tajemství a nechat si ji jen a jen pro sebe. Samozřejmě ale vůbec neodsuzuji ty, kteří se rozhodnou hrát jako správní hráči proti polygrafu a dramaturgům pořadu.

Petr Šiška

Narodil se 4. května 1965 v Třinci. V Ostravě vystudoval Pedagogickou fakultu, ale od roku 1987 se začal živit jako profesionální hudebník. Hrál v kapelách Petarda, Excitron a v doprovodných kapelách Věry Špinarové a Heidi Janků.

V roce 1990 se stal moderátorem Nočního proudu Československého rozhlasu a coby redaktor a moderátor spolupracoval i s televizemi Cabel plus film, TV Premiéra a s Českou televizí.

Petr je autorem řady písňových textů například pro Věru Špinarovou (Když se láskám stýská a další...) Karla Gotta (Pokaždé), Helenu Vondráčkovou (To tehdy padal déšť, Sundej kravatu a další...), Petra Koláře (Ještě, že tě lásko mám) a dále Hanu Zagorovou, Leonu Machálkovou, Bohuše Matuše, Jitku Zelenkovou, Kateřinu Brožovou či skupiny Argema a Doga.

V roce 1993 založil třinecký festival Noc plná hvězd. Je také generálním ředitelem a předsedou představenstva produkční společnosti Petarda Production a. s.

Vy jim ale hru příliš neulehčujete... 
Můj úkol je ztížit soutěžícím cestu. Navíc bych z nich měl dostat ještě nějaký zajímavý životní příběh, který by měl být na jednu stranu varováním, a na druhou stranu třeba i určitým poučením pro televizní diváky. Jestli se to daří, musí samozřejmě posoudit diváci. Vzhledem k tomu, že je jich u obrazovek stále víc, tak si myslím, že jsme je snad oslovili.
Ale, ještě bych se chtěl vrátit k té otázce. Myslím, že co Čech, to notorický lhář – to platí od doby Švejka. Já bych dopadl jako spousta lidí, sedl bych si do toho křesla a po první otázce by mě polygraf vyhodil (smích).

Co vaše pocity jako člověka? Mnohdy se před vámi odehrávají dramatické osudy... Nepřijde vám, že soutěžícím ubližujete?
Role moderátora v tomhle pořadu je i být jakýmsi katalyzátorem mezi těmi, kteří hru hrají. Na jedné straně je soutěžící a na druhé straně dramaturg, který zná správné odpovědi tak, jak je vyhodnotil polygraf. Servíruje je soutěžícímu prostřednictvím mé osoby.

Takže...
Mám samozřejmě raději ty příběhy, ze kterých vyleze nějaký fórek, nějaká podprahovka, při které se lidé i pobaví a něco zajímavého se dozví. Je tam ale samozřejmě víc silných příběhů s tragickým podtextem, ať už je to vliv drog, nevěry, zlodějiny, psychických problémů a tak dále... 
Je to jako obrázek mozaiky lidí, kteří v téhle zemi žijí, mají o tuto soutěž zájem a chtějí se vyzpovídat. Mohli bychom to trochu definovat i jako novodobou zpovědnici.

Taková trošku víc veřejná zpovědnice...
Když jsem začal moderovat tuto soutěž, tak jsem měl představu, že soutěžit budou z 99 % exhibové. Lidé, kteří se chtějí nějakým způsobem prezentovat před televizní kamerou a, s prominutím, trošičku blázni. Překvapilo mě, kolik vysokoškolsky vzdělaných lidí, kolik normálních lidí se do pořadu hlásí, třeba jenom proto, že mají nějaký handicap, problém, kterého se chtějí zbavit. Jeden za způsobů, jak to řešit, je říct to o sobě veřejně a udělat za tím tlustou čáru.
Netvrdím, že je to správný způsob, ale jedno z řešení to být může.

Berete si ty tragické osudy domů, dumáte nad nimi, třeba se i trochu trápíte?
Upřímně, kdybych si ty příběhy nosil domů, tak mi z toho po prvním natáčení praskne hlava a nedostanu se do své role už nikdy v životě.

Čili jste splachovací?
Mám to tak, že vždycky tu disketu po tom příběhu vymažu a nahrávám znovu. Je potřeba se ve studiu strašně soustředit. Úloha moderátora tohoto pořadu je velice těžká, mám k dispozici výtah ze životopisu hráče, nějaké jeho slabiny, nějaké životní milníky. Z toho musím tvořit příběh, který musím opřít o jednadvacet otázek, které dostanu těsně před natáčením.
Někdy se povede lepší příběh, někdy horší. Točí se tři dny od rána do večera, takže to trochu sekáme jako Baťa cvičky. Během té doby mi projde pod rukama třeba dvacet soutěžících. Které z nich nakonec režisér s dramaturgem zařadí do vysílání, se dozvídám až při sledování v televizi, což dělám z profesního důvodu, abych zjistil, co zlepšit nebo udělat jinak.

Teď už chápu, že vám soutěžící asi moc neutkví...
Můžu třeba říct historku, kdy jsme končili natáčení a na poradě mi říkali: „Vzpomínáš si, byla výborná ta paní Alena. Ta druhá, co jsme ji točili.“ A já vůbec nevěděl: „Nezlobte se, fakt si to nepamatuju.“ Vytěsnil jsem to z hlavy, jako by se to stalo před rokem.

Co je pro vás na pořadu nejtěžší?
Psychicky náročné je sedět s těmi lidmi ve studiu, kdy se musíte soustředit a volit šikovně doplňující dotazy tak, abyste hráče bezdůvodně neurazil. Nevím, jestli je to správná formulace, protože někteří si třeba tu urážku v pořadu i zaslouží. Ale je to vždycky o balancování na hraně a hledání správné míry drzosti, nepřístupnosti a správné míry drsnosti moderátora – to je na tomhle pořadu to nejtěžší.

Co vám řeknou soutěžící po natáčení? Už jste se setkal s nějakou špatnou reakcí?
Setkám se s nimi před natáčením a prohodím s nimi jednu, dvě věty stylu: „Ve studiu se na vás už usmívat nebudu, tam začne tuhý boj.“
Po hře, když soutěžící vyhrají nebo vypadnou, mám ve zvyku za nimi jít, podat jim ruku a popřát jim štěstí v životě. Zatím se mi nestalo, že by mě někdo nějakým způsobem nenáviděl, nebo jsem mu nesedl. Je potřeba si uvědomit, že je to jenom hra. Hraji v ní speakera pořadu Nic než pravda.
Pro mě je třeba docela paradoxní, že já jsem měl dřív na sobě oblek možná dvakrát v životě, a to z povinnosti, ve chvíli, kdy jako prezident Akademie české populární hudby předávám v přímém přenosu ceny české Grammy – Anděly.

Já bych řekl, že v něm vypadáte docela démonicky...
(Smích) Skutečně? Každopádně je pro mě zvláštní, že si většina lidí myslí, že chodit v obleku je můj denní chleba. Bývají velice překvapení, když přijdu v džínách a triku a ptají se: „Kde máte oblek?“

Kde máte oblek?
Je u mé osobní stylistky Zuzany Strakové, která ho se mnou vybírala. Nechala mi ho ušít skoro celý na míru, včetně košil, bot a dalších propriet, které ve vysílání potřebuji. Velice si mě hýčká, což je pro mě také jedna z těch nových věcí. Byť jsem měl už tu možnost se o televizi otřít, hlavně v publicistice. Tady mám vedle sebe stále člověka, který vám pomalu nedovolí ani obléct si sám sako. Velice snadno a rychle se na to zvyká.

Takže jste si zvykl, že vás někdo obléká... Napadá mě, co na to přítelkyně, když vám teď musí oblékat sako?
Kvituje to s povděkem, ráda mě obléká.

Osobně to mám obráceně. Jsem raději, když mě žena spíš svléká, než obléká...
S tím souhlasím, a to jí jde také velice dobře.

Vy jste také textař. Říkáte, že si ty příběhy moc nepamatujete, přesto, mohou vás osudy hráčů pořadu Nic než pravda ovlivnit i v téhle práci? Třeba jako taková sociologická sonda...
Kdo ví? Třeba se mi někde v podvědomí nějaký příběh usadí a časem vyklube, ale ti, co znají mé texty, vědí, že naprostá většina je absolutně pohodová. Píšu hlavně o lásce a vůbec se za to nestydím. Nejsem umělecký textař nebo textař-básník, jako třeba pan Horáček či Nohavica. Jsem rutinní textař, který píše tak, aby se texty dobře zpěvákovi zpívaly.
Jsem v prvé řadě muzikant, který začal textovat. To, že se mé texty líbily kolegům, kteří je začali zpívat, považuji za něco navíc.

Takže se svými texty nesnažíte sdělit nějakou hlubokou myšlenku...
Vždycky říkám, že když se v textu objeví nějaká dobrá myšlenka nebo nějaký dobrý slogan, tak je to asi to nejlepší, co si textař může přát. Upřímně, životnost písniček není zase tak dlouhá, pokud se nejedná o notorický hit a evergreen. Takových člověk za život bohužel tolik nenapíše.

Jak jste nesl, říkejme tomu, vyhazov z Dobrého rána? Vyjádření České televize bylo docela drsné, když zveřejnili, že nechtějí, aby Dobré ráno bylo spojováno s pořadem bulvárního charakteru... Co byla vaše první reakce?
První reakce byla usměv a trošku rozmrzelost. Nejsem padlý na hlavu a samozřejmě ve chvíli, kdy přišla nabídka z Primy a já si uvědomoval, že jsem slíbil šéfovi Ostravského studia, že půjdu do vysílání, tak jsem obě dvě strany informoval. Mým úkolem bylo domluvit povolení na straně Primy, což nebyl žádný problém. Česká televize měla zařídit, po pohovoru s jejich generálním ředitelem, že jim to nevadí.

Ale nezařídili...?
Dostal jsem informaci, že je vše v naprostém pořádku. Dva měsíce jsem se podílel na přípravě kampaně Dobrého rána. Natáčel jsem spoty, chodil jsem jako host do Dobrých rán, poskytoval jsem rozhovory, účastnil se tiskovek... Největší paradox byl, že jsem v úterý ráno ještě seděl ve studiu Dobrého rána a vyprávěl, jak to bude bezva, až v pondělí začne nové vysílání z Ostravy a z Brna. V 9.45 vyšla tisková zpráva, o které nikdo nevěděl a já si ji přečetl až odpoledne, když mi volali známí, že je internet plný článků o mém vyhazovu z České televize.

Takže jste trochu zahořklý?
Myslím, že to byla ze strany České televize velice nešťastná volba. Dalo se to říct jedním telefonem a byl by úplný klid. Vůbec nic by se nedělo. Pro mě byl prioritou pořad Nic než pravda. Když se podíváte na sledovanost pořadu Nic než pravda a porovnáte ji s Dobrým ránem, kde je ten rating 0,1, tak by to bylo spíš příjemné hobby, které by mě bavilo.
K České televizi mám úzký vztah, tak jsem v té práci chtěl pokračovat. Ale zahořklost ne, spíš rozmrzelost a nějaký zmar času, který jsem do toho dal. Ale beru to, je to rozhodnutí České televize, není tam žádný afekt.
S Českou televizí pracuji dál, připravujeme další ročník Andělů, na 3. ledna chystáme Tříkrálový Novoroční koncert. S brněnskou televizí děláme Lidi dobré vůle... To jsou všechno projekty České televize. Nemám důvod být na ně nějak naštvaný, už je to pryč.
Kdybychom to řešili dnes, myslím, že by si lidé, kteří v České televizi rozhodli, řekli, že pořad Nic než pravda není zas až tak velký bulvár. Naopak, kdyby byli dobří v marketingu, že by třeba i využili té větší popularity a známosti. Třeba by se z toho 0,1 procenta stalo 0,2 procenta díky mé postavě.

Nebo aspoň jedno promile...
Třeba tak (smích). Co k tomu víc říct. Trošku mě i mrzelo vyjádření, že se Česká televize nechce spojovat s bulvárním pořadem. Když nepůjdeme daleko, některé mé kolegyně z Televize Prima moderují bulvární pořady, vystupují v bulvárních seriálech, některé jiné fotí lechtivé fotky a patří k prominentním tvářím České televize a není s tím žádný problém. Možná, kdybych si nechal narůst prsa a vlasy, třeba by k tomu vyhazovu nedošlo.

A udělal byste to? Nechal byste se předělat na sexy kočku, abyste nedostal vyhazov?
Ne, řekl bych, že to zvládnu i bez toho.

Vyzkoušel jste v umělecké branži už hodně věcí. Co vás nejvíc baví? Co chcete dělat kontinuálně dál a dál?
Musím se přiznat, že jsem velice vděčný, že se mi má práce stala koníčkem. Práci mám natolik pestrou, že se skoro každý den věnuji jiné činnosti. Tohle bych chtěl poradit všem: „Dělejte co možná nejvíc věcí najednou, protože alespoň jedna, dvě vám budou dělat v průběhu života radost a určitě se povedou.“

Vím o vás, že jste vysokoškolák...
Já mám vystudovaný pajdák, což je taková v uvozovkách vyšší dívčí – doufám, že jsem teď nikoho neurazil. Ta škola mě hrozně bavila, protože jsem tam přičichl ke všemu, od všeho jsem se trochu naučil, ale nic jsem se nenaučil pořádně. Takhle nějak s nadsázkou beru i svou práci: Mám možnost si přičichnout k textařině, k muzice, k producentské práci, k televizní branži, chvilku jsem byl rozhlasák a tak dál... Baví mě na tom, že jsem si na všechno mohl chvilku sáhnout, pak si od toho odpočinout a vrhnout se do něčeho nového. To mě inspiruje, vzájemně se to nijak nevylučuje a život se vám stane opravdu velice zábavným.

Tak, když už mluvíme o to vašem životě, jaká je vaše životospráva. Co třeba snídáte?
Jsem zastánce pravidelných snídaní. Je mi jedno, jestli vstávám v pět nebo v deset hodin, ale vždycky, když vstanu, tak první věc, na kterou myslím, je jídlo. Zní to hrozně, ale je to tak.

Snídat je přece zdravé...
Zaplať pánbůh, že to dnes už nějak eliminuji, díky tomu, že jsem opravdu velkej kluk a musím se občas rozhýbat, aby mě něco nebolelo. Chodím po ránu třikrát, čtyřikrát týdně na thajský box, což je pro mě totální adrenalinová bomba. Ta snídaně následuje až potom.
Jinak, já jsem jako dítě vyrostl na zdravých vejcích stokrát jinak, ať to byla smaženice, vajíčka na hniličko, na měkko, volská oka... Takže na vajíčka já nedám dopustit. Vyhovuje mi tedy klasická anglická snídaně hemenex nebo slanina s vejci – tím mě vždycky pohostíte.

Dostal jsem v redakci za úkol zeptat se vás, jak často si holíte hlavu?
Každý den ráno. Je to takový rituál a už jsem se to i dobře naučil. Občas se sice ještě zraním, ale vzhledem k tomu, že dělám thai-box, tak se mohu před kolegyněmi chlubit, že to mám z boxu.

Používáte žiletky, břitvu, strojek...?
Používám samozřejmě žiletky.

Je to obtížné, oholit se vzadu na temeni?
Někdy si to můžete zkusit, ale myslím, že u vás by to byla škoda.

Proč jste si vůbec začal holit hlavu?
Bylo to pozvolné opouštění vlasového porostu. Mám k tomu rodové dispozice – dědeček měl koleno od dvaceti let. Já to nejdřív docela těžko nesl, protože jsem byl duší i tělem rocker a v osmdesátých letech pořád ještě kdo neměl máňu, ten nebyl rocker. Naštěstí u nové vlny už ten trend odezněl.
Vypadal jsem různě, měl jsem třeba patku až po prsa a vzadu oholenou hlavu, číro...
Každopádně přechod byl postupný. Koupil jsem si strojek, holil jsem to na trojku, pak na dvojku, na jedničku...

Jako když podřazujete...
Přesně. Už tam chybí jenom zpátečka, tu jsem naštěstí zatím nezařadil.

Nenecháte se skalpovat?
(Smích) Myslel jsem to tak, že si už nikdy asi nenechám narůst vlasy. Vlasy se mají nosit, pokud jsou pevné a je jich dost. Já vždycky tvrdím, že mám vlasů také dost, ale na menší hlavu.

Jaké ženy se vám líbí? Které jsou váš typ?
Nemám vyloženě ideál. Byť jsem měl vždycky vedle sebe tmavovlásky, které mám rád a na kterých si ujíždím, tak třeba velice zbožňuji Sharon Stone. Asi jako každý druhý chlap. Takže vyhraněný typ nemám, ale kdybych to musel charakterizovat, tak řeknu: tmavovláska, vyšší, štíhlá, delší nohy, poprsí, ve kterém se dá trošíčku vyřádit – to znamená ne úplně po tatínkovi. Nejsem ten, kdo se spokojí s málem a tvrdí, že lepší jsou jedničky v hrsti než trojky na střeše. Já si raději vylezu na tu střechu.

Na co se vás ještě nikdo nezeptal – máte nějaké poselství, které byste chtěl sdělit světu?
Nejsem žádný praotec Čech, abych říkal nějaké duchaplné myšlenky. Ale mám takovou jednu věc, o které si myslím, že by měla všeobecně platit. Lidé by se měli bavit a každý takový rozhovor, když už nepřinese poučení, tak by měl přinést aspoň zábavu. Pokud se nám to dneska alespoň trochu povedlo, tak z toho mám radost.

Co popřál Petr Šiška čtenářkám Ženy-in?


Jak na vás Petr působí? Je podle vás sympaťák? A v pořadu Nic než pravda? Chtěla byste Petrovi něco vzkázat?

Reklama