Minulý díl ZDE.

 

Probudilo mě drnčení mobilu položeného na topení. Přístroj poskakoval jako šílený a pokoušel se spadnout. Alespoň že po té noční koupeli fungoval. Napadlo mě, že musím zjistit, co se mi vlastně doopravdy stalo. Odstrčila jsem Rufuse – to byl ale pitomý sen a hloupé jméno pro psa – a natáhla jsem se pro ten vibrující mučicí nástroj.

 

„Ano?“ nehorázně jsem chraptěla, oči jsem měla zalepené a teklo mi z nosu.

„Klárko?“

A doprčic. Zamžourala jsem na displej mobilu. Bylo čtvrt na deset.

„Co je s tebou, Klárko? Máš tady frontu až k podatelně. Šéfová zuří...“

Zaúpěla jsem. „Promiň, Dani, ale asi mám chřipku. Je mi pod psa.“

Rufus, který mezitím vylezl z postele, mi přitiskl studený nos na lýtko a zakňučel. Dvakrát doprčic. To psisko určitě potřebuje vyvenčit.

„A tos nemohla aspoň zavolat?“ Dana zřejmě schytala první várku nadávek od šéfové, a tak nebyla zrovna dobře naladěná.

„Vážně promiň,“ chraptěla jsem statečně do telefonu, „večer jsem ještě myslela, že se z toho vyspím, a teď jsi mě probudila.“

„No jo, no,“ pochopila Dana, že hůř už mi stejně nebude. „Řeknu to šéfové. A ty se koukej vykurýrovat.“


Zkroušeně jsem odložila ďáblovo mluvítko, jak říkala mobilům moje babička, ještě než umřela proto, že děda zrušil telefonní linku, a když babču kleplo, měl zrovna vybitý mobil, a tak nemohl zavolat záchranku. A než seběhl ze samoty dolů do vsi a než páni doktoři přijeli, bylo už pozdě. Rufus do mě znovu strčil a vytrhl mě ze zbytečného dumání nad tím, jestli má Bůh, pokud existuje, opravdu tak zvrácený smysl pro humor.

„No jo, pořád,“ zachraptěla jsem a odploužila se do koupelny, abych se pokusila zcivilizovat. Mrtvé věci, které se mi po včerejšku zabydlely v puse a poškrábaly mi krk, se rozhodně nehodlaly odstěhovat jenom proto, že jsem je vyháněla pastou a kartáčkem na zuby. Aspoň jsem konečně vyhodila do koše zbytky Danových vousů. Vždycky je nechával na umyvadle, i když věděl, jak strašně mě to štve. Řekla bych, že mu to bylo jedno.

Když jsem se vrátila, stál už Rufus u dveří a pozoroval mě neskonale netrpělivým pohledem. Při představě loužičky nebo dokonce hromádky na koberci jsem na sebe naházela oblečení tak rychle, jak jen to šlo, vlezla do nejbližších bot, které jsem potkala – shodou okolností to byly kotníkové martensky, které jsem nosila už jenom z nostalgie, a otevřela dveře.

„Nemáme žádné vodítko,“ napadlo mě najednou.

Po chvilce přemýšlení jsem se vrátila do ložnice pro pásek od šatů. Bude muset stačit. Rufus už přešlapoval na chodbě. Vyrazila jsem za ním a zabouchla za sebou. Zalovila jsem v kapse, abych zamkla... Potřetí doprčic. Klíče zůstaly někde v předsíni. Není náhodou pátek třináctého? Rufus už si to namířil po schodech. Problém jménem klíče bude muset počkat. Rozběhla jsem se za psem.

Rufus se choval, jako by venčení na Újezdě bylo jeho druhou přirozeností. Očůral roh domu a zamířil si to rovnou směrem k Petřínu. Následovala jsem ho se zlou předtuchou. Když se věci sypou, bývají obvykle důsledné. A taky že jo. Rufus přeběhl ulici, já za ním... a už si to k nám namířil uniformovaný příslušník, kterého jsem přehlídla.

Rufus zavrčel. Počtvrté doprčic.

„Ticho,“ sykla jsem na něj, ale bylo už pozdě.

„To je váš pejsek?“ začal si honit triko ten chlápek v uniformě. Kdyby měla trochu jinou barvu a střih, mohla bych si ho splést s příslušníkem SS. Vypadal jako ten typ.

Podívala jsem se na Rufuse. Nikdy by mě nenapadlo říct o něm, že je pejsek.

„Nó... vlastně ne. Našla jsem ho včera večer.“

„A proč jste nezavolala do útulku?“

Jasně, proč jsem vlastně nezavolala do útulku? A proč jsem si vůbec toho čokla pouštěla do bytu?

Rufus znovu zavrčel.

„Měl by být na vodítku. A s košíkem. Co kdyby někoho kousnul?“

Přísahala bych, že se Rufus usmál. A pak učinil, jak bylo řečeno. Prostě toho policajta kousnul. Do nohy.

„Ty bestie!“ Chlap hrábl po bouchačce. Na městského policajta nějak moc rychle.

„Zdrhej!“

Nejdřív jsem nezaregistrovala, kdo to zařval. Pak jsem si ho všimla. Drobný, pihovatý kluk v divném oblečení.

„Tudy,“ mávnul na mě rukou.

Rozběhla jsem se. Popáté doprčic. V pětačtyřiceti zdrhám před policajtem. Netušila jsem proč vlastně, jenže v tu chvíli to prostě vypadalo jako dobrý nápad.

 

Pokračování příště.

Reklama