Reklama

Pěkné úterý všem čtenářkám,
 
strach je něco, co určitě zná každý. Když se nad tím zamyslím, bojím se téměř neustále. Některé obavy jsou přirozené, jiné spíš vsugerované.
 
Jen se podělím o nejhorší strach, který jsem zažila před dvěma lety v létě.
Tehdy pětiletý syn byl již druhým týdnem na táboře v podkrkonoší a já si užívala volného času. Najednou zazvonil telefon a z něj se ozvalo: ,,Paní Skolilová?" Když jsem odpověděla, že ano, následoval dotaz, zda sedím. Nechápala jsem, ale svezla se na židli. Dále následovalo představení, že volá nemocnice v Jilemnici a že můj syn bude transportován vrtulníkem do pražského Motola, aby jej operovali. Při svačině tak vehementně kousal mrkev, až ji vdechl a začal se dusit. A že na to nemají vybavení, aby ho odoperovali.

Sedla jsem do auta, na dálnici i v Praze jsem porušila všechny možné doprvaní zákony a přiřítila se do Motola. Tam jsem přes hodinu čekala na přílet vrtulníku (který měl bohužel po cestě poruchu - jinak to prý trvá 15 až 20 minut). Pak jsem uviděla jen malý uzlíček na nosítkách, kapačku a tým (doktor, sestřičky a pracovníci záchranky) se vřítil do nemocniční budovy. Operace trvala necelých 20 minut, i když mně to přišlo jako věčnost. Pak nám pan doktor oznámil, že je vše v pořádku a že mohu počkat, až se malý probere z narkózy a být s ním.
Prožila jsem si ten den tolik strachu, že jsem za dvě hodiny zestárla asi o 5 let. Slovo strach dostalo jiný rozměr. Najednou vám přijde spousta věcí malicherných a nepodstatných.
 
Všem čtenářkám a redakci přeji méně strachu a hlavně žádné strašlivé zprávy.
 
Jacquelline 

Teda - úplně mi běhá mráz po zádech! Ještě že to dobře dopadlo! Děkujeme za příspěvek a přejeme zdravé dítě a už žádné hrůzy tohoto typu. Já jsem měla strach, když jsem hlídala půlročního chlapečka a on doma v nestřeženém okamžiku okousal kytku v ložnici. To se mi ulevilo, když jsem zjistila, že nebyla jedovatá...

Napište mi taky! Jsem tu celý den a  těším se na Vaše příběhy na adrese redakce@zena-in.cz!