Pěkné úterý všem čtenářkám,
 
strach je něco, co určitě zná každý. Když se nad tím zamyslím, bojím se téměř neustále. Některé obavy jsou přirozené, jiné spíš vsugerované.
 
Jen se podělím o nejhorší strach, který jsem zažila před dvěma lety v létě.
Tehdy pětiletý syn byl již druhým týdnem na táboře v podkrkonoší a já si užívala volného času. Najednou zazvonil telefon a z něj se ozvalo: ,,Paní Skolilová?" Když jsem odpověděla, že ano, následoval dotaz, zda sedím. Nechápala jsem, ale svezla se na židli. Dále následovalo představení, že volá nemocnice v Jilemnici a že můj syn bude transportován vrtulníkem do pražského Motola, aby jej operovali. Při svačině tak vehementně kousal mrkev, až ji vdechl a začal se dusit. A že na to nemají vybavení, aby ho odoperovali.

Sedla jsem do auta, na dálnici i v Praze jsem porušila všechny možné doprvaní zákony a přiřítila se do Motola. Tam jsem přes hodinu čekala na přílet vrtulníku (který měl bohužel po cestě poruchu - jinak to prý trvá 15 až 20 minut). Pak jsem uviděla jen malý uzlíček na nosítkách, kapačku a tým (doktor, sestřičky a pracovníci záchranky) se vřítil do nemocniční budovy. Operace trvala necelých 20 minut, i když mně to přišlo jako věčnost. Pak nám pan doktor oznámil, že je vše v pořádku a že mohu počkat, až se malý probere z narkózy a být s ním.
Prožila jsem si ten den tolik strachu, že jsem za dvě hodiny zestárla asi o 5 let. Slovo strach dostalo jiný rozměr. Najednou vám přijde spousta věcí malicherných a nepodstatných.
 
Všem čtenářkám a redakci přeji méně strachu a hlavně žádné strašlivé zprávy.
 
Jacquelline 

Teda - úplně mi běhá mráz po zádech! Ještě že to dobře dopadlo! Děkujeme za příspěvek a přejeme zdravé dítě a už žádné hrůzy tohoto typu. Já jsem měla strach, když jsem hlídala půlročního chlapečka a on doma v nestřeženém okamžiku okousal kytku v ložnici. To se mi ulevilo, když jsem zjistila, že nebyla jedovatá...

Napište mi taky! Jsem tu celý den a  těším se na Vaše příběhy na adrese redakce@zena-in.cz!

Reklama