„Není snad zvířete, které bychom znali lépe než psa, které bychom více milovali a kterému bychom více důvěřovali... Léčebné účinky života se psem nejsou objevem moderní psychologie, lidé je znají již tisíce let.“ (Saunders)

Pes je od pradávna společníkem člověka, a to nejen jako zvíře užitkové, jako lovec, pastevec, strážce i bojovník, ale také jako přítel. Svědčí o tom i mnohé kosterní nálezy. Z období paleolitu před dvanácti tisíci lety pochází nález společného hrobu člověka a psa. „Paže člověka byla obtočena kolem krku psa a ruka spočívala na jeho rameni, jako kdyby i po smrti chtěla zdůraznit sílu vazby, která mezi nimi existovala za života,“ píše odbornice na „léčbu psy“, Lenka Galajdová. Pět až šest tisíc let jsou staré kresby z Théb, na nichž jsou zobrazeni nejen psi ovčáčtí a lovečtí chrti, ale i malí psíci společenští. Obrazy psů a jejich sošky nacházíme v hrobkách všech kultur, jak už to však s posmrtným životem bývá, nejpůsobivější doklady nám uchovala kultura egyptská. Psích sošek je plná hrobka Tutanchamonova, v hornoegyptské Kynopolis jsou rozsáhlá psí pohřebiště a na prastarých papyrech se nám zachovalo přes sedmdesát psích jmen.

Psí král
Psi byli zobrazováni v boji i při lovu, ale také jak leží a odpočívají pod židlemi svých pánů. V Etiopii měli dokonce psího krále, který byl poradcem náčelníka, zavrtěl li ocasem, byl návrh přijat, zaštěkal-li, odmítnut, a pokud na někoho zavrčel, mohl ubožák přijít i o hlavu. V Sumeru si už ve čtvrtém tisíciletí před Kristem hrály děti se štěňaty psů, kteří později sloužili jejich otcům. Záznamy na hliněných tabulkách dokladují cílený chov jak čtyřnohých pomocníků, tak i společníků. Nejproslulejšími chovatelskými stanicemi byla města Elam a Mari. Společenští psíci byli pak chováni po celý starověk, ačkoli nejznámější plemeno té doby, bílí maltézáčci, si získalo popularitu především zásluhou řeckých a římských dam, které své miláčky koupaly, česaly, krmily a venčily s takovou láskou, že jim to mnozí filosofové a státníci vyčítali, obávajíce se, že ženy pro své chlupaté miláčky zanedbávají děti. Nemenší péče byla věnována i čínským lvím psíkům, kteří měli dokonce své osobní otroky a strážce a jejichž polobožský původ byl předmětem úcty ještě v relativně nedávné minulosti.

Strážci podsvětí
Psi se zapsali také do zákoníků a svatých knih. Známý Chamurabiho zákoník uvádí přísné tresty za špatné zacházení se psem, stejně tak jako perská Avesta. Psi byli často uctíváni v souvislosti s podsvětím, jako strážci i průvodci. Domorodci na Borneu věřili, že psi střeží brány ráje a ochraňují panny. Trojhlavý řecký Kerberos byl neúnavným strážcem brány podsvětí, stejně jako starými Peršany uctívaní čtyřocí psi, zvířata, která měla v tmavé masce nad očima ostrůvky světlejší srsti. Věřilo se, že nikdy nespí, a byli tak stavěni na stráž k mrtvým a umírajícím, aby je chránili před zlými duchy a střežili jejich cestu na onen břeh. Do podsvětí převáděli duše zemřelých i psi Mayů a Inků. Spolu se svými pány byli pohřbíváni také psi skythští, keltští i germánští a na římských náhrobcích nalezneme nemálo psích soch.

Psi bohů
Mnoho kmenů na Aljašce a na Sumatře uctívalo psy jako své předky a australští domorodci doposud vychovávají štěňata dingů spolu se svými dětmi. Psi jim slouží jako pomocníci při lovu, společníci, ale i jako přikrývka za chladných nocí. Věrní psi provázeli mnoho bohů, ať už nějak spojených s podsvětím nebo třeba s lovem. Psí smečku měli řečtí Hermes, Áres i lovkyně Artemis, proslulost na hvězdné obloze si získal Oriónův nejlepší pes Sírius a do dějin umění vstoupil věrný Odysseův Argo. Psí společníky měli babylónští Marduk a Nikkarak, keltská Epona i indický pán smrti Yama. V Číně se pes stal dokonce jedním z osmi zvířat horoskopu, a patřil mu tak vždy jeden rok z celého cyklu. Lidé narození v jeho znamení prý byli věrní a oddaní. Ostatně japonský šógun Tokugawa Cunajoši proslul nejen zavedením psí daně a budováním psích útulků, ale i svou prý zcela psí“ povahou. Pes provázel také indického Khandobu, Šivu i Kotvala a v Upanišadách je zahrnuta celá psí liturgie.

Poznají pravdu
Peršané i staří Číňané považovali psa za schopného rozlišit zlo a dobro, pravdu a faleš. Psi proto provázeli perského boha dobra Ahura Mazdu a čínské hodnostáře chránili na hostinách před podvodníky a pochlebníky. Od pradávna byla také známa léčivá moc psích slin, už babylonští lékaři nechávali své psy, aby olizovali rány nemocných a bohyně lékařství Gulu, která dokázala oživit i mrtvé, měla svou věrnou smečku. Psi byli přikládáni na těla nemocných, především postižených revmatismem, a psi ze svatyně boha lékařství Asclépia prý dokázali svým olíznutím nejen vyléčit všechny neduhy, ale i navrátit zrak.

Zvířata nečistá
Psi však nebyli jen uctíváni, ale i zavrhováni, především semitskými národy, jako zvířata nečistá, mrchožrouti šířící nákazy. Také křesťanský středověk byl v obdivu ke psům skoupější, podle papežského učení neměli psi duši a jako takoví si nezasloužili více pozornosti než jiná užitková zvířata. A nepřinášeli-li užitek, neměli být chováni. Příliš blízký vztah ke psu mohl být dokonce považován za důkaz čarodějnictví a psi pak byli upalováni spolu se svými pány. Přesto pes své postavení společníka a přítele člověka neztratil, nezmizeli malí chundelatí psíčci, chovaní pro potěšení šlechtičnami i městkami, a už vůbec se o svůj osud nemuseli obávat štíhlí psi lovečtí, které si do svých síní brávali i králové, jako například později osleplý Jan Lucemburský. Ostatně první zdokumentované využití psa k cílené léčbě – tedy canisterapii u zdravotně postižených, se datuje do 9. století v Gheelu v Belgii. Psí průvodce měli i někteří svatí, sv. Hubert, sv. Vendelín nebo třeba sv. Suso. Psí sochy pak nalezneme i na náhrobcích křesťanů jako symbol bdělosti a věrnosti.

Zdroj: Galajdová, L. - Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie

Máte psa? Působí na Vás léčivě? Pomáhá Vám nějak? Třeba když je Vám smutno? Jak reaguje, když jste nemocná? Proč jste si ho pořídila? Nebo naopak nemáte psy v lásce? A proč?

Reklama