Představte si, že skoro všechny byly nějak spojeny se záchodem. A poučena pernými chvilkami, kdy neměla možnost vyběhnout na toaletu, pořídila si do auta své vlastní chemické WC. To koukáte co?

Moje nejpernější chvilky

Milá Dano, milé ženy-in! Perných chvilek jsem si jako ostatně každá zažila hned několik. Různých. Třeba při maturitě či státnicích nebo když nám náš chlapeček v dobrém úmyslu iniciativně zamkl auto a my v něm měli klíče nejen od něj, ale též od karavanu, v němž jsme se právě chystali přespat na divokém místě. V 10 večer se nám už nechtělo kemp hledat a také jsme pochopitelně chtěli trochu ušetřit. Nakonec i toto dopadlo dobře. Ale veselo nám nebylo - s dětmi 5 + 9 let a blížící se nocí na krku.

A i když je avizováno, že se příběhy nemusejí týkat zrovna oné lidské potřeby, tak mě právě napadají ty, které se týkají právě jí. Jak jsem někde psala, rádi cestujeme, snažíme se dohnat to, co bylo díky společenskému režimu v mládí hrubě zanedbáno.

První příhoda se týkala cesty do Vídně. Předesílám, že v drtivé většině případů cestujeme sami - autem či letecky. Tehdy jsme ovšem jeli na státní svátek Rakouska po památkách autobusem s manželovými kolegy z práce. Samozřejmě autobus nebyl ten nejluxusnější. Tedy bez oné malé místnůstky, která už v dnešních lepších autobusech bývá - i když většinou ji prý řidiči stejně ani nechtějí otevřít.

Ten den se do Vídně snad vypravila půlka našeho národa - podobně jako kdysi při otevření hranic. Cesta trvala nebývale dlouho, ještě nebyly volné hranice. Po třech hodinách cesty se situace začala vyhrocovat a potřeba se stávala stále akutnější a akutnější. Ve Vídni jsme sice byli, ale muzeum, náš první cíl, stále v nedohlednu. Konečně jsme se přiblížili po další téměř hodině k parkovišti, nicméně uprostřed parku s bohatou zelení těsně před muzeem, kdy krize dostoupila vrcholu, manžel rázně požádal řidiče o okamžité zastavení.

Ta úleva byla obrovská a bylo mi úplně jedno, co si o mně myslí celý autobus.

Druhá perná chvíle z posledních let je také cestovní - týkala se cesty do Paříže, kam jsme se vypravili poprvé letecky. Letělo se z Prahy, a tak jsme museli nejdříve absolvovat cestu na Ruzyň po D1. Vyrazili jsme samozřejmě hodně brzy, abychom let v 6,00 stihli. No ale málem jsme na letiště včas nedorazili kvůli nějaké havárii a následné koloně, která buď stála nebo popojížděla krokem.

Jistě si dovedete představit ty perné chvilky, když máte před sebou vidinu ztráty letenek, nemožnost odvolat zabukovaný hotel, prostě týden v Paříži v háji a vy se na něj tolik těšíte. Co to dělá s psychikou člověka. A když se k tomu ještě přidá ona lidská potřeba, která s narůstající nervozitou roste úměrně také... Zvláště pak, když jste uvězněni v levém pruhu a krajnice je plná nehýbajících se kamiónů. Nakonec to opět jakoby zázrakem dobře dopadlo, ale bylo to opravdu v hodině dvanácté. Nechci se opakovat, protože jsem to tu už někdy vzpomínala.

Tyto zážitky nás ale od dalšího cestování neodradily, naopak nás poučily v tom, že je nutné takové situace očekávat a čelit jim. A taky jsme si pořídili na cesty větší auto, ve kterém sice podle syna „vozíme vzduch“, nicméně vejde se nám tam i chemický WC (na nějž jsme byli zvyklí už v karavanu), který v nouzi nejvyšší můžete použít prakticky všude - i na té ucpané proklaté dálnici...

Jala

Milá Jalo, takže teď už vím, kdo si v zácpě na dálnici vybalí chemický záchod a koná potřebu. Díky za moc hezkou příhodu a vtipnou asociaci, kterou ve mně vyvolala

Text nebyl redakčně upraven

A co vy, milé ženy-in?

  • Vybavuje se vám nějaká perná, ne-li nejpernější chvilka v životě?
  • Určitě se vám v životě přihodila nějaká situace, kterou byste si už nechtěla zopakovat.
  • Jak se na ni díváte dnes? S humorem, nebo vám stále běhá mráz po zádech.
  • Vzpomenete si na nějaký trapas, kdy byste se nejraději propadla do země?
  • Nastala ve vašem životě chvilka, kdy na vás doslova sáhla smrt? Jak zafungoval váš anděl strážný?
  • Co se vám vybaví, když se řekně „Nejpernější chvilka v životě“?

Napište nám na adresu: redakce@zena-in.cz

 

Reklama