Kdybych měla jednou větou odpovědět na otázku, jaký mám vztah k penězům, asi bych řekla: „Skáču tak vysoko, jak dokážu“. To znamená, že bych si nikdy nekoupila nic, na co bych neměla.

Možná je to tím, že jsem vyrůstala se dvěma sourozenci a musela se dělit, což mě naučilo skromnosti. Vždycky jsme dostali standard, a když jsme chtěli něco extra, museli si na to přivydělat na brigádách. Většinou mi ten standard stačil, a to mi zůstalo do dospělosti.

Nepotřebuji ke svému životu luxus. Netrápí mě, že někdo má něco lepšího nebo novějšího než já. A i když se mi mnohé věci líbí a mohla bych si je dovolit, většinou si je nekoupím. Vždycky si položím otázku, jestli bez toho dokážu žít a kde by mi peníze mohly chybět, kdybych si to dopřála.

Nejsem žádný svatoušek ani chorobný šetřil, ale nemůžu si pomoct.

Představa prázdného účtu mě děsí, protože jak už to v životě chodí, ve chvíli, kdy jste finančně na dně, přijdou nečekané výdaje.

 

Reklama