Reklama

 

Ahoj Merylko,

obyčejně do vyhlášených témat nepíšu, ale dnes jsem nemohla odolat.

 

U čeho já zaručeně pláču vždycky, jsou Pelíšky. Ve chvíli, kdy paní Krausová (Vášáryová) zemře, valí se mi z očí slzy jako hrachy... Stokrát si můžu říkat, že je to jen film, že to není skutečné, že vím, že to přijde, ale když už je to tady, tak s tím nic nenadělám.

Partner se mi směje a já bulím a bulím a bulím...

 

A ještě jeden film je zaručený - Kolja. Když malý Kolja sedí ve vaně, pláče a "sprchou telefonuje" babičce, má to na mě úplně stejný vliv... Prostě je to silnější než já.

V kině se většinou snažím ovládnout, abych neodcházela "rozmazaná" a opuchlá, ale ne vždy se zdaří, holt asi to z člověka jednou za čas prostě potřebuje vyjít ven :-)

 

Tak pěkné dnešní poplakávání Vám všem, tady v Praze je počasí k breku jak dělaný...

 

Kikoska


 

Kikosko, díky za krásné vzpomínky na dva naprosto úchvatné filmy!

I mně se několikrát v kině stalo, že jsem se snažila udržet pláč za každou cenu, ovšem většinou bez úspěchu… ;o) Odcházela jsem pak s hlavou skloněnou, aby lidé neviděli můj naprosto šíleně rozmazaný make-up ;o)))

 

Krásný den přeje zaskakující editor