Domácnost

Peggynka byla jen jedna

přišel nám další příběh se smutným koncem. Čtenářka s nickem Dasena měla fenku pudlíka a po její smrti už dalšího pejska nechce. Já myslím, že je to škoda, i když radit nikomu nemůžu. Přečtěte si její pěkný příspěvek o Peggynce

Měla jsem trpasličí pudlici jménem Peggy. Tak jako v každé rodině bývá pes skoro jako dítě hýčkané, tak i naše Peggynka byla miláčkem naší rodiny. Peggynku jsem si pořídila vlastně jako první v našem paneláku. Dlouho jsem po pudlici toužila, i když mi to manžel rozmlouval, že je to závazek, jako s dítětem. A měl pravdu.

Vše se točilo kolem ní, ráno vstávání, večer jít vyvenčit a když jsme chtěli někam jet, museli jsme ji s sebou vzít, neboť jsme ji neměli kam dát. Na útulky nebyly peníze a tak dovolená nepřicházela v úvahu. Tak jsme trávili dovolené v kempech, byl to ale také problém. Do některých kempů psi nesměli.

Také z jednoho kempu nás vyhodili, přesto, že jsem ji chodila venčit mimo kemp. Přestěhovali jsme se do jiného kempu, kde psi mohli být, tak jsem byla šťastná, že budeme obě spokojené. Peggyna byla na mně dost závislá, kam jsem se hnula, byla ona za mnou. Netrvalo dlouho a správce nám řekl, že psi musí být jedině na vodítku, s čímž Peggyna absolutně nesouhlasila. Když usnula v karavanu, šla jsem na pokec za kamarádkami. Ale ona jako by to čuchala, vidím, jak se Peggy žene přes celý kemp za mnou. A dostala jsem vynadáno. Byli jsme z toho otrávení celá rodina, protože uhlídat psa tak, aby to vyhovovalo všem, bylo dosti náročné. Zanedlouho nám nabídl strýc, že nám prodá chalupu, třeba na splátky. Byla to výhodná koupě, tak jsme do toho šli.

Na chalupě bylo Peggynce dobře, kdy chtěla, mohla jít na zahradu, když se jí nechtělo, zalezla do pelíšku.

Karavan jsme prodali a část na chalupu umořili a šetřili na další splátky. Když jsme měli skoro vše splacené, Peggynce se udělal nádor na žlázách a začalo lítání po doktorech. A jak je známo, veterináři Vám neřeknou, že je to nevyléčitelné, jen z nás tahali peníze a já viděla, jak Peggynka trpí.

Nebylo to k životu a tak jsem se rozhodla, že ji nechám uspat. Když jsme jeli na veterinu, nebyla jsem skálopevně přesvědčená a tak jsem řekla manželovi, že se asi vrátím bez ní. I manžel ji miloval a tak rozhodnutí bylo zase na mně. Veterinář mi chtěl dávat zase nějaké prášky, injekce, mazání, rentgeny atd., což jsme již před tím absolvovali.

Dost mne naštval, že ji nechává trpět a bylo rozhodnuto. Peggynka spí v psím nebíčku a já si často vzpomenu, když krájím maso, jak stála u kuchyňské linky a loudila masíčko.

A na Silvestra? To se strašně bála petard. Musela jsem ji dát do koupelny, zabalit do deky, aby co nejméně slyšela, ale přesto se drkotala po celém těle. Dnes už spí v tom psím nebíčku, ale dožila se 17 let, což si myslím u psa není krátký věk.

A závěrem? Asi si řeknete, že nemám ráda zvířata, mám, ale jiného psa již nechci, nebude to Peggynka, byl by to jiný pes, který by měl jiné vlastnosti a já chci mít vzpomínky jen na ni.

Peggy, posílám Ti vzpomínku do psího nebíčka, je mi smutno:(

Dasena - čtenářka

Milá Daseno, už jste několikátá čtenářka, které odešel pejsek do psího nebe a už žádného nechce. Vím, že Peggynka je pro vás ta jediná, ale zkuste si najít v srdci místo i pro jiného pejska, který by vás miloval stejně oddaně jako ona. Nebude vám tak smutno a Peggynka by se za to na vás určitě nezlobila

   
10.01.2012 - Příběhy - autor: Dana Haklová

Komentáře:

  1. avatar
    [7] poldinka [*]

    Měla jsem taky pudlíka toy a byl na nás tak závislý že když jsem onemocněla a musela jsem denně dojíždět na ozařování musel zůstat doma kde velmi brečel a štěkal,ještě že bydlíme v rod.domku.V autě jsem ho nechávat nemohla jelikož venku bylo 30 stupňů a v autě zuavřeném by to nepřežil.Bylo mu 17 a půl a moc na něj vzpomínám ale protože jsem v důchodu a vím že by si nikdo mého dalšího psíčka nemohl vzít a skončil by v útulku,proto už dalšího pejska ne.Je mi sice smutno ale okolnosti mě nutí k tomuto rozhodnutí že další zvířátko NE!

    superkarma: 0 13.01.2012, 12:08:15
  2. avatar
    [6] femme [*]

    Žábina — #4  nikdy neříkej nikdy Sml58

    superkarma: 0 10.01.2012, 19:53:53
  3. avatar
    [5] femme [*]

    taky jsem po smrti našeho milovaného Artíka žádného dalšího pejska nechtěla a byla jsem dost naštvaná, když přítel dcery přinesl štěně zlatého retrívra, ale jen do té doby, než jsem ten malý uzlíček vzala do náruče Sml58 teď už je mu 10 let a je to náš miláček Sml22 Sml29

    superkarma: 0 10.01.2012, 19:52:59
  4. avatar
    [4] Žábina [*]

    já už taky nebudu chtít jiného psa až naše Bornie jednou nebude....Sml23

    1. na komentář reaguje femme — #6
    superkarma: 0 10.01.2012, 19:14:32
  5. [3] johanka1012 [*]

    Já Dasenu chápu, taky jsem měla Peggynku, nalezence z útulku a už tři roky rošťačí v psím nebíčku... Byla taky hodně nemocná, nádor dělohy, pak mléčné žlázy a přidalo se i selhávání ledvin... A i když psy miluju, u nás na sídlišti mám hodně psích kamarádů, nějak jsem nenašla odvahu pořídit si dalšího...

    superkarma: 0 10.01.2012, 17:09:10
  6. avatar
    [2] řeřicha [*]

    to že už nechci pejska jsem si taky říkala, když po těžké nemoci odešel náš pejsek, ale nakonec když jsem toho našeho nynějšího viděla v ůtulku tak jsem neodolala a už dva roky je u nás Sml22

    superkarma: 0 10.01.2012, 17:09:08
  7. avatar
    [1] doubek [*]

    Já myslím, že časem přijdete na to, že vám to zvířátko hodně chybí a pořídíte si nové.Sml80

    superkarma: 0 10.01.2012, 16:57:03

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme