Třetí, poslední příběh z mnoha, se kterým se vám svěří paní Pavlína. Mohl by se klidně jmenovat i jinak. „Seminární práci na téma drogy se nikdy nesnažte podložit vlastní zkušeností, ani v rámci autenticity.“

Pavlína (45) – Když se zaposloucháte do vyprávění a komunikačních kvalit paní Pavlíny, nepochybujete o tom, že má za sebou studium na vysoké škole, byť ho nedokončila.

Kdo by to řekl, že tato inteligentní paní s kultivovaným projevem má za sebou snad všechno, co se kolem návykových látek kdy otočilo. A proč?

Protože chtěla mít nejlepší seminárku!


p

Studovala jsem gymnázium a vedle normálního chování podle mě adekvátního věku jsem byla vlastně, alespoň co do učení, spíše lepší studentka.

Pravda, jednou jsem se v sedmnácti strašně opila a pokusila se o sebevraždu, což nebylo až tak strašné, protože to bylo hodně o našich a bylo to spíše demonstrativní než myšlené vážně.

Bylo mi 17 – napřed jsem pila, pak jsem se řízla a pak slupla, co se dalo z lékárničky a teatrálně ulehla. Čekala jsem na rodiče.

Zareagovali, ale netušila jsem, že pak strávím 2 měsíce na dětském oddělení. Trochu úsměvné.

Gympl jsem s úspěchem dokončila a moc jsem chtěla jít studovat psychologii. Moji rodiče byli ale skálopevně přesvědčení, viz můj divadelní model se sebevraždou, že jsem labilní, a raději by mě viděli třeba na ekonomii. Jenže já strašně chtěla tu psychologii, a tak jsem utekla z domova.

Nechala jsem se zaměstnat v knihovně na škole, kam jsem se chtěla dostat.

Měla jsem za to, že mi to pomůže později u přijímaček. Ze svého záměru jsem totiž neustoupila ani krůček.

Dostala jsem se tam na vlastní pěst. Byla jsem šťastná jako blecha.

Studia probíhala bez problémů a moc mě to bavilo. Byla jsem doslova zapálená a mezi profesory oblíbená. Při výběru seminární práce jsem ale udělala zásadní chybu svého života.

Vybrala jsem si téma drogy.

To by chyba ještě nebyla. V rámci autenticity a co nejlepšího výsledku jsem se obrátila na známé, jestli neznají nějaké narkomany, kam bych zajela a získala informace přímo od zdroje.

Doporučili mi opuštěnou chatu v Černošicích.

Bylo to strašné. Ti lidé, které jsem tam našla, byli zcela mimo tenhle svět a svět, ve kterém jsem dosud fungovala, který jsem měla ráda. Neměli pomalu žádné žíly.

Koukala jsem jako blázen a moc mě zajímalo, proč se dokáže člověk dostat až do takového stavu. Co je na tom tak lákavého, že takto končí?

Nabídli mi, abych si šňupla.

Byla jsem si sebou tak jistá.

Bohužel to byl pervitin, bohužel jsem po něm byla velice výkonná a bohužel to bylo fatální.


Začala jsem ho pravidelně užívat, když jsem například potřebovala vydržet, být dobře disponovaná na zkoušky a podobně. Nejela jsem v tom nijak zvlášť hodně, ale vlastně jsem si později už bez toho neuměla představit, že bych podala dobrý výkon.

Ve chvíli, kdy mi začalo docházet, že tohle není dobré a že bych s tím měla něco udělat, donesli kamarádi opiáty. Zkusila jsem to. Bohužel mě to uchvátilo.

Člověk se těžko uchrání, když udělal první krok a hlavně nad tím vskutku ne zcela racionálně přemýšlí. Bohužel.

Napřed jsem to kontrolovala, později ne a zakrátko už jsem i „vařila“ sama. Udělala jsem ještě druhák, ale do třeťáku jsem již nenastoupila.

Chtěla jsem se léčit.

První léčení jsem absolvovala v Lojovicích. Bylo to strašné. Běhali jsme v zimě venku, dostávali skotské střiky, převáželi půl dne na kolečku uhlí sem a tam. Odjela jsem. Léčbu jsem sice nedokončila, ale fetovat jsem už nechtěla. Vydrželo mi to jen ale tři týdny.

Neměla jsem asi motivaci přestat.

Navíc mi v tu dobu umíral tatínek. Jela jsem domů a starala se o něho spolu s maminkou. U toho jsem brala. Tatínek zemřel. Tehdy jsem se skupinou lidí vařila, a dokonce prodávala drogy i do Německa, kam jsem je sama vozila.

Pak jednoho dne přijela zásahovka, následovala vazba.

Na vazbě zjistili při prohlídce, že jsem těhotná. Doporučili mi potrat s tím, že bych stejně potratila s ohledem na vysoké dávky drog. Odmítla jsem to a nepotratila.

Psychologický posudek na mě přijel dělat do vazby můj profesor ze školy. Bylo to paradoxní.

Později mě propustili s tím, že jednání jsem se dopustila zcela nepříčetná. Nikdy jsem se to nedozvěděla na pevno, ale myslím, že mi svým posudkem hodně pomohl. Snad proto, že jsem bývala dobrá studentka. Bývala.

Tehdy jsem strašně chtěla přestat a měla pro to i onu motivaci. Své dítě. Přestala jsem.

Narodila se mi krásná a zdravá dcera. Nebrala jsem, kojila a starala se o dcerku. Hned zkraje jsem vyhodila jejího otce ve strachu, aby mě nestáhl zpátky.

Poznala jsem jiného muže, vojáka z povolání.

Byl báječný, hodný a hodně mi pomáhal. Otevřela jsem si fitcentrum a solárko. Šlapalo to skvěle. Měla jsem hodně práce, ale zvládala jsem.

Přítel mi často říkával, ať si někam zajdu, ať se jdu na jeden večer bavit. A to jsem neměla. Nebo alespoň ne tam, kam jsem jela.

Navštívila jsem staré známé. Snad jsem se chtěla pochlubit, jak se mi vede, jak je všechno v pohodě, jak to jde i bez toho... nevím.

Každopádně jsem do toho obratem spadla znovu.

Jenže teď jsem už byla matkou a nechtěla přijít o život, který jsem si vybudovala. Proto jsem pokaždé šla okamžitě na detox. To se opakovalo.

Přítel se se mnou ale rozešel s tím, že už na to nemá sílu.


Moc jsem se snažila se z toho dostat. V té tobě jsem potkala Tomáše. Byl hodný, slušný a nenáviděl drogy. O svém problému i slabosti jsem mu řekla. Nezaváhal ani chvíli a pravil „že naše láska překoná všechno“.

Narodil se malý Tomášek.

Stále jsem vedla fitko a měla hodně práce. Snažila jsem se držet dál od všeho, na co by se dalo navyknout, jak člověk jednou tenhle problém má, hranice je velice slabá.

Zjistila jsem, že mi přítel zahýbá.

Začala jsem znovu. On se toho ale chopil, a když to z jeho pohledu nešlo jinak, kupoval mi sám heroin a dával mi ho na příděl.

Došlo mi, že to takhle nejde, a šla jsem se sama léčit. Stál pod okny léčebny a volal na mě, že to zvládnu, držel mi palce a povzbuzoval. Divné.

Vrátila jsem se zpátky s nadějí a našla ho v posteli s jinou ženou. Vyhodila jsem ho v ten moment. Sbalil se a odcházel s taškou pryč.

Dívala jsem se za ním z okna a čekala, až dojde k brance. Nedošel tam. Bylo mi to divné a proběhla jsem dům.

Našla jsem ho ve sklepě s jehlou v ruce. Píchnul si sám.

Patrně v naději, že ho vezmu zpátky. To jsem taky udělala. Nemohla jsem ho pustit takhle ven. Bylo mi hrozně. On, který nesnášel drogy!

A tak jsem ho trochu předávkovala, aby mu bylo zle a už na to víckrát nesáhl.

To se mi ale nepovedlo. Začal brát, a než jsem se nadála, už jsme vařili spolu. O děti se starala máma.

Jednou, a netrvalo to ani tak dlouho, jsem řekla dost. Řekla jsem mu, že tenhle život nemůžeme vést jako rodiče a že se půjdeme léčit oba.

Odmítl.


Odešla jsem s dětmi tedy sama do Karlova do komunity. Bylo to na dlouho, ale je to zpravidla hodně účinné. Člověk tady žije, děti chodí do školy, všechno je vcelku normální, akorát je pod dohledem.

Fungovala jsem. I hodně dlouho po návratu. Fitko jsem už sice neměla, ale nastoupila jsem jako provozní do obchodu. Trochu jsem sice popíjela, ale v mezích.

Později bez mezí.

Potakala jsem Tomáše a znovu do toho spadla.

Šla jsem už rovnou sem. Vím, že mi tu pomohou, a myslím to vážně. Pobyt tady jsem si sama z vlastní vůle několikrát prodloužila, abych měla jistotu.

Úspěšně jsem dokončila kurz sociálního pracovníka a těším se, jak budu pracovat s lidmi, kteří mají touhu přestat.

Nikdo o tom neví tolik jako ten, kdo to zná zevnitř. Nikdo k tomu v zásadě nemá ani takový odpor a současně tak blízko. Za týden mi končí léčba.

Teď už dokonce chodím na noc domů a ráno vždy nastupuji na celý den sem. Je to dobrá cesta a chci si být teď už jistá.

Mám tisíc motivací a věřím si.

Tomáše nechci potkat.

Mám své děti a ráda bych, aby věděly, že jsem dobrá matka, i přes to, čím jsem prošla. Dcera, dnes šestnáctiletá, studuje.

Chci jí být přítelkyní a oporou a znovu najít cestu k synovi. Chci se věnovat sociální činnosti.

Mám  byt i zázemí a hlavně velkou chuť a sílu.

Jsem o tom přesvědčená.


Buď, Pavlíno. Byla by veliká škoda, kdyby i tentokrát byla ze sociální pracovnice a ženy, která může mnoha lidem pomoci a být oporou, ta, která o pomoc zase jen musí požádat.

Držíme všechny palce nejen Tobě, ale i těm, kteří Tě jednou budou potřebovat, a Tvým dětem především.

I Pavla slíbila, že s námi po ukončení léčby spojí.

Snad to vyjde.

Reklama