Cestování

Pavel Bém: Hory vás nikdy nepodrazí

S bývalým primátorem Prahy doktorem Pavlem Bémem jsme se setkali u příležitosti zahájení jeho výstavy fotografií v pražské Staroměstské radnici Seven Summits - Sedm vrcholů. Témat na rozhovor by jistě bylo mnoho, ale nás zajímala jeho cestovatelská vášeň.

Bývalý primátor Prahy, poslanec, dlouholetý místopředseda Občansko demokratické strany, lékař s aprobací psychiatrie a léčba závislostí, tím vším je Pavel Bém. My jsme se s ním sešli v období vpravdě těžkém (jeho synovi museli amputovat ruku), ale i radostném - právě totiž vystavuje své fotografie v krásných sklepních prostorách pražské Staroměstské radnice. Výstava nese název Seven Summits - Sedm vrcholů.

Horolezectví je největší vášní Pavla Béma, rozhodli jsme se proto opustit všední starosti a vystoupat s ním do kopců...

Pavel Bém

Měl jste někdy na horách strach?
Pokaždé, když jsem na velkých horách, anebo někde ve velkých stěnách, tak mám strach. Strach je odvrácenou stranou pudu sebezáchovy. Ten, kdo se v horách nebojí, je na nejlepší cestě v nich zůstat.

Co vás do hor táhne zpátky?
Určitě láska. Určitě to, že jste někde, kde to máte rád, a naplňuje vás to radostí a pocitem štěstí. Hory jsou někdy nemilosrdné, někdy dokonce kruté, ale nikdy vás nepodvedou, nikdy vás nezklamou, jako vás dokáže zklamat i třeba blízký člověk. V tom mají pro mě krystalickou čistotu. I to je možná jeden z důvodů, byť znovu zdůrazňuji, že mnohdy dokážou být nemilosrdně kruté, mrazivé, nekompromisní a nesmlouvavé, neodpouštějící ani jednu malou chybičku. Přesto je čas v nich strávený neskutečně krystalicky čistý.

Když mluvíme o té krutosti, co nejkrutějšího jste v horách zažil?
V horách jsem mnohokrát bojoval o svůj vlastní život, naštěstí místní božstva a démoni ve svém permanentním zápasu vždycky skončili svůj boj vítězstvím bohů. Mnohokrát jsem měl hodně štěstí. Určitě čím jsem starší, tím jsem opatrnější a mám více rozvahy, nepouštím se do šílených zběsilostí jako třeba před pětadvaceti lety. Na druhou stranu jsem v horách ztratil spoustu kamarádů. Někteří mi umírali před očima. Musím říct, že každá taková ztráta je, jako byste ztratil kus sebe. Mnoho jsem v horách získal, mnoho jsem se tam naučil, ale také jsem i mnoho ztratil.

Který vrchol (říká se, že Everest není zase až tak těžký) byl pro vás nejtěžší?
Každý kopec je jiný. Everest z hlediska technických obtíží a, řekněme, dramatičnosti lezení nepatří skutečně mezi ty největší výzvy, pokud si nevyberete jihozápadní stěnu Everestu, která je pravděpodobně největší velká stěna - Big Wall - v centrálním Hymaláji, a navíc v takové výšce. Everest je strašně vysoký, nadmořské výšky nad 8000 metrů jsou zničující. Nejen že nemáte co dýchat, ale nemáte ani co spálit, jakou energii konzumovat. Musím říct, že byť lezecky to bylo poměrně lehké, tak přesto z hlediska fyzické náročnosti, z hlediska objektivních rizik, to byl jeden z nejsilnějších zážitků.

z výstavy

(Z Bémovy výstavy Seven Summits.)

A ten nejsilnější, dá se vůbec říct jeden nejsilnější?
Složitě se hledá. Pro mě nejsilnější zážitek, který s sebou nosím, není ani z jednoho z nejvyšších vrcholů našich sedmi kontinentů, není tedy z těch Seven Summits, ale asi to je výstup jižní stěnou Ušby v centrální části Gruzínského Kavkazu, nebo Svaneckého Kavkazu. Je to jeden z nejobávanějších a nejkrásnějších vrcholů, troufnu si tvrdit nejen Kavkazu jako takového, ale možná i na světě.
Hory nejsou jen o lezení a překonávání vrcholů, tisíců stěn a překonávání vlastních možností, vyzkoušet, co všechno zvládnete, a snažit se posunout hranici o kousek dál. Pro mě jsou hory i obrovským příběhem o místních etnikách a lidech, o přírodě, jíž jsou hory součástí. Síla zážitku se vždycky odvíjí od lidí, které v horách potkáte. To, co jsem prožil nejen na jižní stěně Kavkazské Ušby, ale i to, co jsem zažil s místními lidmi, bylo něco fantastického. Takže s největší pravděpodobností, byť je to zážitek starý pětadvacet let, je asi stále emočně nejsilnější a nejživější.
Samozřejmě nejstudenější a nejmrazivější kopec planety, nejvyšší vrchol Antarktidy, Mount Winson, je také fenomenální zkušeností. I další kopce Antarktidy, jakými je největší krasavice toho úžasného bílého kontinentu, Mount Shin, na kterou jsme předloni a loni lezli... to všechno jsou zážitky, které jsou těžko přenositelné a zůstávají ve vás jako něco, čeho si hrozně vážíte. Takový malý diamant ve vás. Ale ta síla emočního zážitku a riziko asi bylo před pětadvaceti lety na jižní stěně jižního vrcholu Ušby.

Vzpomenete si ještě na váš první vrchol - myslím horolezecký, ne takový ten, kde je upravený chodníček...
Tušil jsem, že nemluvíte o ženách (smích). První zážitek: pražská Divoká Šárka a její Buližníkové skály. Potom nádherná a z mého pohledu dnes lehoučká, ale tehdy pohledem šestnáctiletého teenagera, nádherná a nelepitelná asi pětadvacetimetrová cesta v Jižní Niss - tu si pamatuji dodnes. Samozřejmě z těch větších kopců jsou to Patoranské výzvy, první průstupy obávanou a nádhernou galerií Ganku, severovýchodní stěnou Malého kežmarského štítu, Kačací mnich a Vysoké Tatry - to byly ty první velké kopce ve velehorách, byť v malé nadmořské výšce. Pak samozřejmě velké stěny v Alpách v jižním Tyrolsku - Dolomity. Pak už přišly vysoké kopce Pamíru, fantastické lezení na Kavkaze. To byly moje začátky.

My jsme se sešli v prostorách Staroměstské radnice v Praze na vaší výstavě fotografií Seven Summits, co na ní mohou návštěvníci shlédnout?
Určitě ne jen hory. Byť vrcholy jsou krásné v tom explicitním i skrytém slova smyslu. Výstava je o lidech, o kultuře a fantastických etnických rozdílech mezi jednotlivými kontinenty a každým jednotlivým kopcem z těch Sevn Summits. Výstava je určitě i otevřeným oknem do zapomenutých světů Papua Nová Guinea, Karstecká pyramida, Kun 3ak Čaja - místo, kde se zastavil čas a kde se s velkou pravděpodobností i dnes praktikují kanibalské rituály. Většina lidí, žijících v dnešním postmoderním světě, si vůbec nedovede představit, že takové místo ještě existuje. Určitě je výstava i o magii, tajemnosti trojbarevného kontinentu Antarktidy, kde bílá je takovou bílou, jakou nikde na světě nemůžete vidět. Moře a modré nebe má takovou barvu, jakou také nikde jinde neuvidíte. Černé skály havraních perutí jsou tak černé, že v tom kontrastu máte pocit, že nejste v reálném světě, ale uprostřed nějakého animovaného příběhu. Pozvánka je tedy nejen na hory, nejen na vrcholy, ale určitě i na příběhy míst, na kterých fotografie byly pořízeny, příběhy lidí, kteří v horách žijí a možná že to může být i pozvánka k návštěvě zdánlivě odlehlých, ale překrásných míst naší planety.

hory(Z Bémovy výstavy Seven Summits.)

Popisek u snímku

Jižní Amerika

Aconcagua (6.962 m). Pohled z vrcholu severovýchodním směrem na Cerro Ameghino (5.883 m). Na vrcholový čhörten jsem vyložil všechny své osobní svátosti: sedícího Buddhu (přináší poznání a osvícení), letícího anděla (štěstí), tygří oko (odhodlání a rozvaha) a měsíční safír (síla a vytrvalost).

   
13.04.2011 - Zahraničí - autor: Jakub D. Kočí

Komentáře:

  1. avatar
    [7] bonda [*]

    No , nějak tohoto člověka nemusím. Co naplat, že má pokoru k horám, v politice zvrzal kde co

    superkarma: 0 16.05.2011, 18:29:09
  2. avatar
    [6] Eva_CZ [*]

    Pavla znam osobne, uz je to strasne dlouho, co jsme se setkali a byl to bajecny clovek. Uzasny! Pak mi spousta lidi rekla, ze se zmenil vstupem do politiky. No ja nevim... Kdo ma v sobe lasku k horam a pokoru, spatnej byt nemuze. Sml23

    superkarma: 0 13.04.2011, 21:18:40
  3. avatar
    [5] Suzanne [*]

    OlgaMarie — #4 jooo, z okna u krbuSml30Sml67 Ad Holandsko - právě, zlí jazykové tvrdí, že to je lautr rovina, ale tu a tam se vlnka najdeSml16

    superkarma: 0 13.04.2011, 09:43:21
  4. avatar
    [4] OlgaMarie [*]

    kareta — #3 Holky, holky, ono to Holandsko zas taková placka na kolo není.Sml30 Hory ale můžu z okna od krbu, jak je v knize Co život dal a vzal.Sml30 

    1. na komentář reaguje Suzanne — #5
    superkarma: 1 13.04.2011, 09:11:29
  5. avatar
    [3] kareta [*]

    Suzanne — #2 no...na kolo dobrýSml30.

    1. na komentář reaguje OlgaMarie — #4
    superkarma: 0 13.04.2011, 08:28:49
  6. avatar
    [2] Suzanne [*]

    kareta — #1 osobně mám zas před horami respekt. Líbí se mi na ně hledět, ale když tam dojedu, padá to na mě a rozhodně nemám potřebu na ně lézt. Já miluju HolandskoSml22Sml30

    1. na komentář reaguje kareta — #3
    superkarma: 0 13.04.2011, 08:19:38
  7. avatar
    [1] kareta [*]

    Je to z ruky ale šla bych...hory jsou také má láska. Jezdila jsem už jako dítě s našimna, tak od 10ti...lézt na kopec a pak z něj koukat...vyčistí to hlavu . Akorát teda- já u toho nepřemýšlím, jedu jako stroj...ten Kavkaz, tak ten p. Bémovi ukrutně závidím!! Sml67Sml67Sml67Sml67

    1. na komentář reaguje Suzanne — #2
    superkarma: 0 13.04.2011, 08:07:53

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme