Bulvár

Paul Bielak: Stal jsem se z modela samurajem

Středověký japonský bojovník byl cvičený již od útlého mládí, aby chránil svého pána. Byl čestný, oddaný, hrdý. Od modelů naopak čekáme jistou povrchnost a důraz na vzhled. Jak se tyto dva odlišné světy protnout? Vyzpovídali jsme charismatického Paula, který si touto cestou prošel.

1

Setkání s výjimečnou osobností, jakou je Paul, pro mě znamenalo velký zážitek. Mimořádně charismatický a pozitivní mladý muž – prostě jiný. Když jsem odcházela z jeho studia Advance training, vznášela jsem se na obláčku a přestože jsem nikdy ani trošku netíhla k bojovým uměním, kdyby mně bylo o desítky let méně, zřejmě bych usilovala o to, stát se jeho „žákyní“.

2

Paule, vy jste Polák, že? 
Cítím se víc jako Kanaďan, bylo mi deset, když jsem se tam s maminkou přestěhoval.

A jak jste se dostal do Japonska?
Když mně bylo 19, kamarádka, která vedla modelovou agenturu, hledala nové tváře a nabídla mi práci. Ihned ve mně viděli typ, o který je zájem v Japonsku a já okamžitě práci, která by mě normálně příliš nelákala, přijal. V té době jsem už 9 let cvičil bojová umění a tahle země pro mě znamenala mekku a především šanci splnit si svůj dětský sen: Stát se samurajem.  

10

Potřeboval jste nějakého učitele, že?
Měl jsem obrovské štěstí – zrovna jsem četl knížku Miyamoto Musashi (nejvýznamnější samuraj v japonské historii) a moc jsem toužil mít učitele, jakým byl on. A představte si, našel si mě vlastně sám. Přišel do fitka, kde jsem trénoval a sám mi nabídl, abych se stal jeho žákem. Jelikož jsem předtím dlouho cvičil karate, soustředili jsme se hlavně na meč a na duchovní stránku.

Jak dlouho jste v Japonsku žil?
S přestávkami 15 let. Později jsme se velmi spřátelili a přijal mě do rodiny. Říkal, že jsem jeho kanadský syn a on můj japonský otec. Jeho manželka je ještě lepší samurajkyně než on. Dnes už samurajské umění provozují i ženy.

Co harakiri neboli seppura – charakteristická pro samuraje -  to už je dnes snad pasé…
Jde o součást samurajské filozofie. Člověk trénuje na situace, které mohou nastat, i když nikdy nepřijdou. Kdy je potřeba bránit ostatní – to je základ. Samurajské umění spočívá v životním postoji, ve schopnostech. Jde o jiný pohled na život, kdy člověk neupřednostňuje sebe, ale žije pro vyšší dobro, aby někoho chránil (dříve pána, či vesnici). No a nejlepší způsob je odevzdat život pro dobro ostatních, to se odráží v jejich vírách: Vše je propojeno se vším.

Něco jako v józe? Pohyb propojen s filozofií?
Ano, podobně. Samurajská filozofie bušidó (přeloženo: Cesta válečníka) je založena na lidských hodnotách – jde o základní principy chování, kterými se každý samuraj řídí. Jde o to „být fér“: Úcta k předkům a rodičům, čestné jednání, pravdomluvnost, odvaha a upřímnost, ctnost a sebezdokonalování.

A co v Česku, kolik je tady samurajů?
Nějací tu jsou, ale nepoznal jsem je.

Studoval též v Brazílii bojové umění Capoeira. To je přece úplně jiná kultura, dá se říct protichůdná té východní.
Capoeira vycházela z potřeby otroků bránit se, a to nikoliv fér způsobem. Naopak záleželo na lsti a vynalézavosti. Jde o naprosto odlišný přístup k boji, a to mě na tom přitahovalo.

3

Museli využít slabosti protivníka… nechovali se slušně, jako samurajové, kteří se před bojem navzájem nejprve představili a projevili vůči sobě nejvyšší úctu, i když věděli, že jeden z nich zemře. Bral jsem to jako krásný druh pohybu. Dnes už nejde o skutečný boj jako takový – soupeři se skoro ani nedotýkají. Nicméně jsem měl šanci učit se od mistra v Rio de Janeiro, který se právě věnoval bojové stránce, a to s opravdovým kontaktem.  

4

Vraťme se k samurajství - jak se promítá tahle filozofie do současné společnosti?
Všimněte si, že se Japonci chovají jinak, než ostatní lidi. Oni jsou jakoby na sebe napojeni. Příklad turisté na Karlově mostě: nikdo jim nemusí říct, že se v danou chvíli půjde tam, či jinam, nepotřebují pokyn, cítí jej -  otočí se jako jeden člověk a jdou. U nich je to zažité. Nějaká forma podvědomé komunikace.

Já samozřejmě přejímal japonskou mentalitu a etiku, takovou tu automatickou slušnost a úctu k sobě i ostatním. Maminku třeba zaujalo, jak jsem se ukláněl. A i když jsou Kanaďané považováni za otevřené lidi, tak ve srovnání s Japonskem jsem měl pocit, že žijí sami pro sebe. V Tokiu může být tisíc lidí v obchodním centru, a přesto vám vždy někdo přidrží dveře. V Kanadě tedy také, ale přesto je to tak nějak jiné. Japonci dbají na to, aby zachovali všem i sobě svůj vlastní prostor, respektují sebe a všechny okolo.

11

6

9

Proč ale žije velký kosmopolita, polský Kanaďan Paul, zrovna v Praze, kde založil své studio, které nabízí speciální osobní přístup ke klientům a kromě různých druhů bojových umění i nutriční poradenství?

12

Prožil totiž v Japonsku až filmově romantickou „love story“ se svou kolegyní, českou modelkou, kterou si nakonec vzal a rozhodl se žít a vychovávat jejich společného syna v naší zemi. I o tom jsem se něco dozvěděla a možná si brzy příběh přečtete.

Foto: autorka a archiv P. Bielaka

Čtěte také:

   
07.10.2016 - Rozhovory - autor: Zuzana Anai Hainallová

Komentáře:

  1. avatar
    [8] Kadla [*]

    Super článek Sml67

    superkarma: 0 08.10.2016, 20:19:03
  2. [7] babos [*]

    Hezký článekSml67

    superkarma: 0 07.10.2016, 20:06:28
  3. avatar
    [6] Alena 12 [*]

    Moje zámám má moc šikovného zetáka Sml67

    superkarma: 0 07.10.2016, 12:11:22
  4. [5] cilani [*]

    Sml67

    superkarma: 0 07.10.2016, 10:36:05
  5. [4] bobani [*]

    velmi zajímavé Sml59

    superkarma: 0 07.10.2016, 08:43:00
  6. [3] Andreadornova [*]

    Zajímavý rozhovor Sml22

    superkarma: 0 07.10.2016, 08:32:02
  7. avatar
    [2] luneta [*]

    tohle mě bavilo čístSml67

    superkarma: 0 07.10.2016, 08:11:22
  8. avatar
    [1] gerda [*]

    Děkuji za zajímavý rozhovor a působivé fotky.

    superkarma: 0 07.10.2016, 05:55:14

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme