Zdravím všechny rodiče,
výchova našich ratolestí je strašně těžká a hlavně je to trať na velmi hrbolaté cestě.

Když bylo mé starší dceři (která je dnes už vdanou paní) 16 let, stala se, aspoň pro mě dost "nevydýchatelná" událost. 

Bydlíme v rodinném domku společně s manželovou matku. Jednou, bylo to v poslední den školního roku, jsem přišla domů a místo dcery a jejího vysvědčení jsem nalezla lístek se vzkazem - Mami, nehledej mě, já se ti ozvu. Pamatuj, že neodcházím od Tebe a taťky, ale nemohu přenést přes srdce, co o mě říká babička, že prý, když u nás na mě zvoní kluci, patřím na E55.

Zůstala jsem stát jak opařená nad lístkem. Hned jsem vlítla na tchyni, aby mi to vysvětlila. Začala se kroutit, že to není pravda. Ale pomohl mi její muž, tchán. Ten potvrdil, že několikrát, když u našich dveří zvonili dceřini kamarádi, na ni vyjela, že na kluky má dost času a že podle toho, kolik za odpoledne zvoní zvonků, by patřila na E55.

Jen úcta k šedinám, mě zadržela, abych tchyni jednu neubalila. Hned jsem kontaktovala manžela a začali jsme objíždět její kamarádky a místa, kde se scházela mládež. Asi o půlnoci jsme ji objevili u jedné z přítelkyň uplakanou a šťastnou, že jsme ji našli, a hlavně, že nevěříme lžím od "babičky".
Přitiskla jsem ji k sobě a od té doby jsme nejlepší přítelkyně a naopak s tchyni nejlepší "nepřítelkyně".

Januše.
 
Milá Januše, moc hezký příběh. Je dobře, že jste svou dceru podrželi a dali jí najevo, že při ní stojíte. Díky....
Reklama