Žárlivost bývá s láskou často spojována. Někdy se říká, že k lásce patří jako její odvrácená tvář, jindy že je to majetnická láska, někdy že lásku ničí, a objevují se i názory, že je kořením lásky - ve špetkách jí dodává chuť, ale nesmí vám „ujet ruka“.

Zvyšte svou tržní hodnotu!
Každý člověk potřebuje jistou míru samoty. Někdy je ovšem vyhledávání samoty útěkem před nezvládnutými vztahy s jinými lidmi. Osamělost - tedy přílišná samota - je pak vnímána převážně negativně, jako sociální a citová izolace a ztráta důvěry. A k tomu může dojít i ve zdánlivě blízkém vztahu lásky. Toto selhání pak vede ke vzniku negativních emocí. Tvrzení, že žárlivost patří k lásce, je podle Laustera mýtus. Příčinou žárlivosti je podle tohoto autora strach ze ztráty lásky. Hlavním problémem přitom prý je, že v současnosti „jsme zbožím na trhu lásky s lidskými osobnostmi.“ Snažíme se zlepšit svou tržní hodnotu a lépe se prodat. Tento přístup pak vede k touze vlastnit, která je zkázou skutečné lásky.

Opuštěné dítě
Lauster tvrdí, že žárlivost může mít počátek i v takzvané separační úzkosti dítěte. To je pocit, který dítě prožívá, když je v citlivém období opuštěno významnou osobou - nejčastěji matkou - například když matka musí strávit nějakou dobu v nemocnici bez dítěte. Strach ze ztráty lásky přitom vede k orientaci na jistotu. Lze tedy říci, že zkušenost s nedostatkem lásky v dětství a výchova ke konzumu plodí žárlivost. Pravá láska znamená vzdát se touhy vlastnit a z ní vzrůstajícího strachu ze ztráty. To lze, podle Laustera, dokázat soustředěním se na lásku, na dávání a něhu. Nenávist ve vztahu je reakcí duše na omezení a nesvobodu. Jejím pozitivem však je, že působí jako varování a poskytuje sílu k osvobození. Lauster píše: „Dokud existují utlačovaní a ve svém vývoji omezovaní „vychovaní“ lidé, číhá nevědomá, nepřiznaná nenávist vždy na to, aby se mohla projevit a vyžít.“ Uvádí také, že: „Kdo není milován a milovat neumí, je nucen snášet silná duševní muka a bolesti.“

Žárlivost je formou násilí
Neschopnost lásky vede k nenávisti, lidé chtějí milovat, ale nedokáží to, trpí, a proto nenávidí. Vždyť nejsilnější psychická bolest je bolest zhrzené lásky. Očekávání, že budu milován, mi bere svobodu, činí mě závislým. Snaha udržet si partnera je pouhou variací násilí. „Jakmile bojujeme, používáme násilí, sílu, a síla vyvolává protisílu. Kdo používá násilí, násilně také zahyne, ať už dříve či později. Kde je láska, tam nemůže být násilí. Láska násilí vylučuje. Ale kde je násilí, tam může přesto působit láska,“ říká Laustner.

Důležitá je sebejistota
Podle Matouška je základním kamenem lásky vyrovnané sebehodnocení - tedy vědomí si vlastní hodnoty, určitá vnitřní jistota, samozřejmě ne přehnaná, a zároveň schopnost riskovat a snést určitou bolest a zklamání. Tato duševní "zralost" je důležitá pro funkční vztah. Neboť jen člověk jistý si sám sebou nepotřebuje, aby ho druhý přesvědčoval o své lásce, netouží po jistotě a vlastnění a tak nemusí žárlit a dokáže plně milovat.

Zdroje: Peter Lauster - Láska, Oldřich Matoušek - Kritické situace lásky

Žárlíte na toho, koho milujete? Nebo jste žárlila? Žárlil někdy někdo na Vás? Jaké to bylo? Potřebujete ve vztahu špetku žárlivosti, nebo ji naopak nesnášíte?

Reklama