Reklama

v

I přesto, nebo právě proto, prý ze mě bude dobrá včelařka. Obstála jsem ve zkoušce statečnosti se ctí, i když mi vlastně nic jiného nezbývalo. Nikdo se do stěhování včel nehrnul

Chovat včely byl vždycky náš sen. Našli jsme si v kraji vyhlášeného včelaře a ten nám přislíbil včely k prodeji. Pořídili jsme si úly, medomet, dýmák a všechno potřebné vybavení a čekali, až budou k mání slíbené oddělky.
Ozvěte se po řepce,“ řekl oslovený včelař… od té doby jsme se ozývali mockrát, ale stále se to nějak nehodilo. Zkusili jsme to i jinde, ale dostávalo se nám jen vyhýbavých odpovědí typu: „Včely uhynuly, zima byla mírná, sami máme málo,“ atd. Nikdo nechtěl prodat.

Až jsme se náhodou dozvěděli o včelaři ve vsi, který ze zdravotních důvodů končí a nějaké včely by nám přenechal.

Na lepšího člověka jsme nemohli narazit. Sympatický pán se čtyřicetiletou zkušeností a ochotou nejen včelky prodat, ale také nám v začátcích poradit. Stokrát vyčtená teorie se nikdy nevyrovná praxi. To platí obecně. A u včel dvojnásob.

Nastal den D. V půl páté ráno zazvonil telefon. „Oblečte si dlouhé kalhoty, nějakou bundu s dlouhými rukávy, uzavřené boty, rukavice. Kuklu máte?“ „Ano, ale jenom jednu,“ vykoktala jsem. „Druhou vám půjčím.“ Domluvili jsme se na časné ráno, kdy jsou včely relativně v klidu a jejich převoz bude bezpečnější.

Bylo ještě šero, když jsme se komicky „vyhastrošeni“ plížili za včelařem ke včelínu. Celé to mělo nádech dobrodružství. Kolem úlů to jemně bzučelo, ale když jsme přenesli první úl na vozík, bzukot zlověstně zesílil…

A včely zaútočily. Ti krásní, heboučcí tvorečkové šli doslova po kůži. Cítila jsem, jak mi lezou do nohavic, šimrají na lýtkách, stoupají po stehnech až do třísel... A několik se jich dostalo i pod kuklu. Nevím, co bylo horší!

Přesto jsem se snažila nepropadnout panice, zachovat klid a pomalu se vzdálit od úlů. „Inkasovala“ jsem sice devět žihadel do hlavy a obličeje a minimálně dalších šest do stehen, ale naštěstí bez následků. Když pominu lehce „křivou hubu“. Na rozdíl od manžela, který si díky včelím žihadlům „pořídil“ slušivý ovárek a nafouknutou ruku. Museli jsme se tomu smát.

Byli jsme rádi, že nemáme alergii na včelí bodnutí. Po krátkém oddychu a vymetení včel z kožichu jsme byli připraveni na transport druhého úlu. Pan včelař se zachoval jako gentleman a přestože mu zdraví už moc neslouží, nechtěl mě vystavit dalším žihadlům. Dostalo se mi pochvaly, že jsem statečná, a to mě moc potěšilo a dodalo nové odvahy. Znova jsem navlékla kuklu, pořádně utáhla gumičky, zavázala nohavice a byla na blízku, kdyby starý pán potřeboval zastoupit.

Nebylo třeba. Ucpali česna druhého úlu, naložili na vozík, zakryli dekou, přitáhli popruhem a mohli jsme vyrazit na cestu ztichlou ranní vesnicí. Vypadali jsme jako zloději úlů. Viz foto nahoře.

Na zahradě jsme postavili úly na místo, uvolnili česna a nechali je v klidu.

Konečně máme vysněné včely.

Dnes už k nim chodíme bez kukly, zakrmujeme je na zimu a navzájem si zvykáme. Pan včelař se na své „holky“ občas přijde podívat a doufám, že je spokojený.

Budeme se o ně starat se stejnou láskou jako on.

Čtěte také: